V našem sboru panuje názor, že na zájezdech naše koncerty nemusí stačit k tomu, aby tam na nás jen tak nezapomněli. Rádi si proto někdy zazpíváme jen tak, neplánovaně a neorganizovaně. Takto už Gaudium v minulosti zpívalo například v bazénu, v punkevních jeskyních, na schodech u vstupu do opery ve francouzském Vichy a taky – ke zděšení místních horníků – v solném dole ve Wieličce. Nejčastěji to ale bývají různé kostely a katedrály. Zpívání je to jiné než na koncertě: Především se většinou jedná o tzv. přesilovku, kdy počet zpěváků vysoce převýšuje počet posluchačů. Dále, je potřeba se improvizovaně a takřka spiklenecky zformovat, abychom mohli včas začít a jak tvrdí někteří, zejména včas skončit. A v neposlední řadě, zatímco při oficiálních koncertech se jednotlivé hlasové sekce spíše spolu semknou, aby se v nich jednotlivci necítili osaměle, zde se často naopak rozptýlíme a můžeme si sebe navzájem více užít. Naštěstí právě v kostelech působí náš největší spojenec – milosrdná akustika.
     Při našem dánském tažení jsme tuto zemi projeli opravdu křížem krážem. Začalo to na Jutském poloostrově v západní části Dánska, kde jsme nejprve zastavili ve starobylém městečku Ribe, které je spjaté se jménem nejoblibenější dánské královny Dagmar, o které jen málo Dánů ví, že jakožto dcera Přemysla Otakara I byla vlastně Češkou a jen málo Čechů ví, že vůbec existovala. Nádhernou katedrálou se krásně nesla naše Alta Trinita beata...Kousek dále na sever v silkeborském muzeu se slavnou uškrcenou mumií nikomu do zpěvu nebylo, a tak jsme dojeli až do prvního cíle na severozápadním cípu Dánska, do města Hjorringu. Další den nás naši hostitelé vzali na výlet po pobřeží a jednou z atrakcí bylo místní muzeum, věnované hlavně tomu, jak písek zasypává nedaleký maják. Průvodce, svoji vizáží typický Dán, vyvolal zejména v ženské části našeho sboru artikulované nadšení a není divu, že Pred muzikú na nádvoří muzea krásně vyšlo – pravda, trochu nám pomohlo, že jsme ze tří stran byli obklopeni stěnami. Odpolední koncert v denním centru v Hjorringu a večerní zpívání v tamním kostele ukončené potleskem vestoje sice patří do oficiální části programu, ale zážitek to byl nezapomenutelný.
     V další části naší cesty jsme se zastavili – trochu neplánovaně - díky okamžitému nápadu naší skvělé průvodkyně Báry Stejskalové – v kostelíku v Jellingu postaveném u dvou slavných runových kamenů. A zrovna tam zazněly nádherně O virgo splendens a Youngovo Halleluya.
     Poté jsme už přejeli na ostrov Fyn s městem Odense, rodištěm Andersena, kde jsme zrovna neměli žádné oficiální vystoupení, a tak jsme si alespoň v katedrále sv. Knuta, panovníka, kterého zabili poté, co si dovolil zvýšit daně, zazpívali Mozartovo Ave Verum a v chrámové akustice neuvěřitelně krásné Duruflého Ubi caritas. Chvíli poté se zdálo, že nadešla chvíle, na kterou se asi někteří tajně těší - interakce Gaudia s chrámovou ochrankou. Ale z energické mladé ženy, která k nám rychlým krokem kráčela, se vyklubala místní pastorka a kupodivu nás nevykázala, jen nám moc hezky poděkovala.
     Pak už nás čekal ostrov Sjaeland a další hostitelské městečko Ramlose – koncert v kostele blízko pobřeží byl sice taky oficiální, ale díky srdečnosti naších hostitelů v čele se sbormistryní Tinou se proměnil v takřka spontánní akci, jíž se účastnil varhaník improvizující na jednu z naších českých skladeb a vlastně celý plný kostel lidí. Po rozloučení s přáteli z Ramlose jsme zamířili do Roskilde, bývalého sídelního města dánských králů a zde nemohla uniknout naší pozornosti nádherná katedrála sv. Lukáše, tradičního královského pohřebiště . I v jejích ohromných a bohatě členěných prostorách zazněl náš hlas. Mezitím venku zuřilo pravé dánské počasí, takže jsme měli dostatek času k obdivování všech detailů této stavby, která je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Náš poslední dánský koncert v nedalekém Ringstedu byl už zase spíše tím oficiálním zpíváním, což bylo zdůrazněno i přítomností zástupců města a taky českého velvyslanectví. Byl pro nás ale velkým hudebním zážitkem, jistě taky díky provedení části Dvořákovy Lužanské mše společně se sborem Ringstedkoret. Tak jsme se aspoň neoficiálně rozloučili zpěvem s našími přáteli po krátkém posezení , během něhož jsme ochutnali nejrůznější pochutiny, které nám naší hostitelé nachystali.
     Pak už následoval jen návrat domů. Zpívání na trajektu jsme vyloučili, neboť zpěvy Sirén mají mezi námořníky špatnou pověst. Ale někde v blízkosti Řípu nás naši řidiči - jinak naši přátelé, kteří s námi nejeli ani zdaleka poprvé- požádali o jejich oblíbenou skladbu I know the Lord. Zdá se ale, že nám moc nevyšla. Asi že v autobuse je špatná akustika. Nebo že jsme měli trochu stažená hrdla, protože něco velkého a pěkného zrovna končilo. Ale v Gaudiu vždy když něco končí, tak něco jiného právě začíná...