|
Já pevně doufám, že nebude hůř. Ale bude. Pro někoho je začátek dubna příslibem radostných chvil jarního vlání, kvetení, množení a vůbec - samá pozitiva. Stejně tak jsem i já prožívala každoročně příchod pro mě nejkrásnějšího ročního období. Ovšem situace se zcela změnila, když jsem si sama a dobrovolně upletla na sebe bič. Když jsem založila časopis, dvouměsíčník Panenské rozhledy. První rok se nade mnou a časopisem klenula duha a všechno bylo nové, neotřelé a já byla nabitá energií a nápady. No, a když první rok uplynul a na světě bylo šest čísel obecního časopisu, tu mi najednou došlo, že to je teprve začátek, že po roce prvním bude rok druhý, třetí, desátý…Stejně i moji milí spoluobčané, zpočátku nadšení z novinky, která v naší obci dosud nikdy nebyla, si tak nějak zvykli a v roce druhém došla všem pára. Takže začátek letošního dubna byl pro mě zcela jiný než roky předešlé. Měla jsem dát dohromady časopis a neměla jsem nic. Tedy, svoje příspěvky jsem splácala, tolik sebekázně jsem v sobě ještě měla, ovšem jinak nic. Nikdo mi neposlal ani řádeček. Co bych byla dala za nějakou konstruktivní kritiku! Pak mi naštěstí poslala paní učitelka ze školy básničky dětí a jejich slohová cvičení, což mi maličko pozvedlo náladu, jenže, ruku na srdce: obecní časopis nemůže být poskládaný z prací dětí z třetí třídy a fejetonů jedné redaktorky! Ovšem duben není jen krásným jarním měsícem a dobou, kdy vychází náš časopis, je to taky začátek jarních koncertů! No a tak jsem v hlavě místo dřívějších myšlenek, abych tak řekla, erotických, měla napůl noty a napůl písmenka. Vznikl z toho v mé nebohé hlavě takový guláš, že se to prostě někde zákonitě muselo projevit. Hlavně se to začalo projevovat v pracovním procesu, protože mému malému mozku pravé blondýny jaksi docházela kapacita a na všechny ty grafy, telefonáty, citáty a jiné nezbytnosti, co se z nich skládá moje pracovní náplň, zbylo jen minimum mozkových závitů. První jarní koncert našeho sboru se odehrál v síni Bohuslava Martinů v budově HAMU. Sraz byl v šest večer, což pro mě znamenalo prchnout z práce a trnout, zda moje nebohá kolegyně přečká bez úhony zbytek směny a nepadne pod návalem pracovních úkolů. Koncert byl poctou k narozeninám Bohuslava Martinů a byl premiérou pro naši novou kolegyni a kamarádku Katku a hlavně jejího psa Deryla, jenž stál vůbec poprvé na pódiu. Jelikož mám Katku na starost při zkouškách, trnula jsem, jak to bude při koncertu, protože vzhledem k mé výšce stojím vždycky v poslední řadě, abych nezacláněla svým menším kolegyním. No a Katka je malá a navíc má svého psa, tudíž zůstává v první řadě. Hned při zkoušce bylo jasné, že se o Katku bát nemusím, postaraly se o ni ostatní vzrůstem menší altíky z první řady. Po zkoušce jsme se všichni odebrali do šatny a já spokojeně vedla Katku labyrintem chodeb. Už jsme byly skoro u cíle, když jsem zjistila, že nemám ani tašku, ani noty, ani kabelku. Všechno jsem to nechala v sále napospas případným zlodějům! Musela jsem honem zpátky a tudíž jsem ztratila drahocenný čas na patřičné zvelebení zevnějšku před koncertem. A že to ten zevnějšek potřeboval! Koncert se nám moc povedl. I já jsem se dokázala koncentrovat a v mozku jsem měla jen Fibicha a Martinů. Po přestávce vystupoval dětský sbor Radost a jeho Otvírání studánek jsem si nemohla nechat ujít. Naštěstí byl přítomen i můj muž a tudíž byl odjezd do rodné vsi zajištěn. No, znáte ten pocit, že není všechno tak úplně jak má být a vy nevíte co? Tak tenhle pocit jsem já měla a jen jsme dorazili domů, pocit se změnil v hrůznou skutečnost! Já trubka jsem si zapomněla v šatně hudební fakulty náš sborový kostým! Krve by se ve mně nedořezal! Kostým, šitý každé z nás na míru kdesi v Liberci, bez něhož je nemožné vystupovat na koncertech našeho sboru, nepřijel se mnou domů, ale zůstal někde v temnotě šatny Lichtenštejnského paláce! A víte co? Hlavně že jsem v šatně své kolegy nabádala, aby si nic nezapomněli, všechno si zkontrolovali a tady to máte! Prostě trubka. Manželovi jsem se se svým trápením nesvěřila, neboť jeho způsobem není utěšování, nýbrž láteření. On je z těch, který vám ještě vynadá a drží ho to dlouho. Stačilo, že jsem si sama v duchu klnula, že jsem celou noc nespala a trnula strachem, aby se můj koncertní obleček nezalíbil nějakému lapkovi. Abych přišla na jiné myšlenky, otevřela jsem ještě pozdě večer notebook. Ráno jsem chtěla s dubnovým číslem časopisu jít do tiskárny, a tak bylo na místě zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. No a nebylo! Poštu jsem měla plnou příspěvků a nezbylo, než potlačit trudné vzpomínky na zapomenuté šaty a předělat celé Panenské rozhledy. No jestli byste se z toho, milí moji čtenáři, nezbláznili? Nejdřív marně sháním příspěvky a pak jako když se s nimi roztrhne pytel! Moje mozkové buňky dostaly zabrat a nervový systém taky. Ráno jsem odevzdala podklady v tiskárně a honem jela do Prahy. Na vrátnici HAMU byl velmi vstřícný pan vrátný a, jak jsem pochopila, stávalo se dost často, že roztržití umělci zapomněli v šatnách kdeco. Nejvíc prý mobily a jedna zvlášť roztržitá umělkyně pak na piáně kalhotky. To jsem se dozvěděla cestou do šatny, poté, co ten dobrý muž zamknul vrátnici a vydal se se mnou do útrob paláce. A tam, ve ztemnělé šatně, trůnila na židli moje taška a v ní můj milovaný vzácný koncertní sborový kostým! Spadl mi kámen ze srdce a hned bylo na světě líp. Večer po zkoušce jsem se v hospůdce dozvěděla, že kolega Richard zapomněl v sále noty. Ovšem Richardovi bude příští měsíc osmdesát, ten má nárok. Richard mi vesele vyprávěl, že celý den nedělá nic jiného, než že hledá věci, které měl minutu předtím v ruce. Život není procházka růžovou zahrádkou, život je pěkně složitá záležitost a mě utěšuje, že v tom nejsem sama; je nás hodně na tom světě, co pořád něco ztrácejí a hledají. Není to nijak duchaplný závěr tohoto pojednání, ale zase na druhou stranu, co byste chtěli od takové trubky, jako jsem já…. |