|
Každý, kdo se někdy nějak prezentoval před publikem, zažil určitě perné chvilky, o kterých diváci nemají ani tušení. Někdy tedy i ten divák sezná, že je něco jinak, než má být, ale o tom dnes nebude řeč.
Náš smíšený sbor Gaudium Praha není profík. Jsme jen parta lidí, co zpívají a co jim to dohromady pěkně zní. Myslím, že zpíváme krásně a že se to líbí nejen nám, ale i posluchačům. Letošní podzimní sezónu jsme zahájili koncertem v Loretě. Paráda! Krása! Sice jsme zpívali přesilovku (víc zpěváků než posluchačů), ale co už. Loreta je tak krásná, že zpívání samotné stačí k euforii, přestože počet posluchačstva je nepatrný. Jelikož jsem vesnickou řepou a do matičky Prahy dojíždím, přiletěla jsem do Lorety na poslední chvíli, na konec zkoušky před koncertem. Při samotné zkoušce sedělo v lavicích dost turistů, leč ti se posléze zvedli a odešli objevovat další krásy české architektury. Já jsem byla lehce vykolejená a nějak jsem si popletla svůj hlasový part. Normálně jsem tam zapěla úplně jiný hlas! Myslím, že to byl tenor…no jo…naštěstí jsem se vzpamatovala a na koncertu jsem se správně začlenila mezi altíky, kam po právu patřím. Naše sbormistryně mě bedlivě sledovala a já jen doufala, že ne proto, že bych probůh zpívala falešně! Po koncertu ke mně spěchala a otázala se, jestli je mi dobře, že jsem celá zelená a že se bála, abych s sebou během produkce nešvihla. Příště pojedu o autobus dřív, to jsem si svatosvatě slíbila. Po Loretě následoval koncert pro Sokoly. Ti uctili osmého října památku padlých svých kamarádů. Kladly se věnce, zpívali jsme hymnu. Po kladení jsme pro Sokoly měli koncert. Pečlivě vybraný repertoár za doprovodu klavíru. Na klavíru pilně doma trénovala Maruška několik týdnů předem. Než jsme měli nastoupit před posluchače, stáli jsme v zákulisí a já sledovala, jak se na pódiu snaží Vycpálkovci. No, na pódiu byli Vycpálkovci, leč klavír nikde! Honem jsem tu zprávu zvěstovala naší sbormistryni Zdeně. Rozběhli jsme se na všechny strany, prohledali jsme celý Michnův palác, až jsme klavír objevili schovaný v malé místnosti a zastavěný horou skříní a židlí…A bylo po pečlivě připraveném repertoáru… Vylezli jsme na pódium a Zdena vysvětlila nastalou situaci. Sokolové pochopili. Pomocí tiché pošty jsme se vždycky dozvěděli, co budeme momentálně zpívat a koncert se moc povedl. Prostě jsme dobří! Maruška pak dostala kytku za to, že neměla připravený klavír, přestože pilně trénovala. No a minulou neděli jsme jeli na celý den do Kutné Hory. Tam na nás čekal spřátelený smíšený sbor Tyl, s nímž jsme měli koncert v samotné svaté Barboře. Kutná Hora je krásná! Počasí bylo jako malované, hospoda u Dačických plná skvělé krmě a samotné město prostě jedna velká krása. Kutná Hora mě nadchla. Při zkoušce před koncertem se opakovala situace z Lorety. Spousta turistů poslouchala, jak zkoušíme. Vznikly oprávněné obavy, že zase odejdou a zase bude přesilovka. (Naštěstí obavy se ukázaly býti lichými, Barbora byla plná!) Je dobrým zvykem, že sbory zpívají i společnou skladbu. My se sborem Tyl jsme se domluvili na Hallelujah od Handla. Samotný koncert měl být zpívaný dole, společná skladba pak na kúru. Oba sbory se promíchaly, dirigent dal pokyn, varhaník se opřel do varhan a Handelovo Hallelujah se neslo monumentálně pod nádhernou klenbou svaté Barbory. Pokud jsme pěli pořád dokola haleluja, bylo všechno ok. Jenže…v momentě, kdy se skladba rozjede a nastoupí i jiný text, něco bylo jinak. Bylo to…divné. Někde se stala chyba! Zarazili jsme se nejen my, ale především sbormistr. Představte si, že náš sbor zpíval anglicky a sbor Tyl latinsky! Co teď? Sbormistr rozhodl, že není čas na hrdinství, že prostě budeme zpívat oba sbory to, co známe, a posluchač si to přebere. Naštěstí je v Barboře milosrdná akustika a mladý varhaník je plný síly, tudíž slíbil, že bude hrát jako o život. Dopadlo to dobře. Koncert byl jeden z nejkrásnějších v dějinách našeho sborového zpívání a posluchači byli nadšení. Představte si, že nikdo nic nepoznal a prý byla slyšet jasná angličtina… Tak to vidíte. Zpívání je nejen radost, ale někdy i velké dobrodružství! |