|
Chodit pilně každý týden ve středu na zkoušku smíšeného sboru do školy v Šimáčkově ulici je jedna věc. Druhá věc je veřejně vystupovat na koncertech. V září mi vidina sebe sama při vystoupení sboru před publikem připadala jako čirá fantazie, něco tak neskutečného, jako ocitnout se na Měsíci nebo vyhrát ve Sportce. Říjnový koncert sboru v Rudolfinu, který jsem absolvovala jako divák, mě utvrdil v přesvědčení, že moje produkce je zcela nemožná. Když proto naše sbormistryně Zdena jednoho krásného dne prohodila, že si se sborem určitě zazpívám koledy na vánočních koncertech, pomyslela jsem si, že má rozhodně větší odvahu a představivost než já. Pravda, zpívat koledy v kostele je přece jen snazší než vystřihnout Dvořákovu Mši D dur v Rudolfinu, nicméně mě to ponouklo k ještě větší pilnosti. Hlavně ve sprše, kam jsem se uchylovala na dlouhé minuty a trénovala Ježíšku panáčku a Dudlaj dudlaj dudlajdá, až se můj muž začal obávat o mé duševní zdraví. Obzvlášť když jsem začala s trénováním koled někdy začátkem listopadu. Dlouho jsem netušila, jaké že se to koledy vlastně na vánočních koncertech zpívají, protože smíšený sbor Gaudium je samozřejmě umí, má je v repertoáru dlouhá léta a stačí je pár dní před koncertem jen tak trochu oprášit a je to. No a nebyly by to vánoční koncerty bez Rybovy mše, že. Jak jsem správně tušila, i Rybovku sbor zpívá jako když bičem mrská, tu s orchestrem, tu bez, někdy dokonce i pod taktovkou jiného, cizího a mně neznámého sbormistra! Na koledy jsem si jakž takž troufala, jelikož jako v každé venkovské rodině na Moravě se i v té naší staly koledy oblíbeným repertoárem, každoročně před vánocemi a během nich zpívaným až do úplného otrávení všech zúčastněných. Maminka vždycky po Mikuláši vyštrachala staré, léty prověřené noty s koledami, prakticky rodinné stříbro. Sestra zasedla ke klavíru, my si stoupli za ni, brejlili do not a zpívali s maximálním nasazením. Zpočátku jsme byli plni nadšení a dojetí, ale jak běžel čas a Štědrý den se blížil, těšili jsme se, jak si na Silvestra zazpíváme něco víc od podlahy. Takže ačkoliv jsem pořád netušila, jaké koledy budeme zpívat, věřila jsem svým pevným základům z domácího zpívání. Rybovka, to byla jiná káva! Tam moje znalosti končily u Hej mistře, vstaň bystře. Stydím se přiznat, ale je to tak. Rybovu mši jsem nikdy neslyšela celou. (Teď, když ji už znám, vím, že to byla veliká škoda a jsem moc ráda, že si ji s Gaudiem můžu zazpívat a pevně doufám, že se pro mě stane každoroční radostí na dlouhá léta). Vánoční čas se blížil a sbormistři usoudili, že je přece jenom potřeba si přejet koledy i Rybovku. Zajásala jsem. Konečně budu taky jako ostatní znát obsah vánočních koncertů! Jaké bylo moje překvapení, když se ukázalo, že sbor nejen zpívá, ale taky hraje! Tedy přímo jako herci! Že máme Josefa, Marii, andílka a Ježíška, dokonce i tři krále! My ostatní bez důležitých hereckých partů že musíme stejně jako na divadle hrát vesnický lid, který se na patřičných místech raduje, diví a vůbec se nějak projevuje. Zkrátka, že to není jen statické stání v útvaru, je to prostě představení se vším všudy. Můj obdiv ke sboru stoupl až do nebeských výšin. Páni, skoro jako v Národním! Trochu jsem se ovšem zalekla. Já, takový introvert, jak to všechno před náročným publikem zvládnu, obzvlášť bez pomoci not a textu? Rybovu mši jsme naštěstí mohli zpívat z not. Měla jsem v ní trochu zmatek, protože jsme ji zkoušeli tak různě na přezkáčku. Pak jsem bystře pochopila, že tam taky zpívají dost velké úseky sólisti. No a pak mi došlo, že sólisti budou dodaní a sice až na místě v kostele! Zřejmě to byla běžná praxe, protože to nikoho nevyvádělo z míry, jen mě, ale já se statečně držela a nedala své oprávněné obavy najevo. Pak taky jednou do zkoušky přišel cizí pan dirigent a mně došlo, že nejen sólisti a orchestr, se kterými se seznámím až těsně před koncertem, ale navíc ještě naprosto cizí sbormistr! Aspoň že ten přišel týden před koncertem mezi nás a pobyl asi tak dvacet minut, během nichž s námi prosvištěl začátky našich nástupů. (Tady musím laskavým čtenářkám prozradit, že na pana sbormistra byl moc pěkný pohled, protože je to frajer, podstatně mladší než já a většina členek sboru. Přistihla jsem se, že se na něj culím se značným zalíbením). „No to jsem teda zvědavá, jak tohle dopadne,“ říkala jsem si, když jsem si doma zkoušela starý pléd, jenž mi měl dodat punc venkovské ženy v davu. (Ten pléd mi dodal nejen punc, ale i trochu tepla, jinak bych i přes zvýšený tlak a teplotu z rozčilení v kostele určitě umrzla). Moje první vystoupení před publikem se událo na začátku prosince v kostele svatého Klimenta. Tam byla kromě diváků taky strašná zima, což mě oboje vnitřně rozklepalo. Byla jsem vděčná za nápaditou choreografii, jež nás nutila k pohybu v rámci možností, protože hrozilo, že v případě stání na jednom místě tam přimrzneme až do Velikonoc. Ještěže Ježíška hrála panenka. Na konci produkce jsme zapálili svíčky a celý kostel zapěl Narodil se Kristus pán. Myslím, že by se to mým rodičům moc líbilo, protože tahle koleda byla i u nás doma zlatým hřebem na vánoční produkci. To byl tedy můj první vstup na světová pódia a další týden, když jsme zpívali v kostele na Strossmayerově náměstí Rybovku, tak tam jsem se klepala už míň. Kostel svatého Antonína je totiž vytápěný. |