|
Je načase věnovat se repertoáru smíšeného sboru. Repertoár si zaslouží důkladné vědecké prostudování a co nejpodrobnější analýzu pro čtenáře, jenž se případně nevyzná v tomto složitém problému. Ovšem ani čtenáři zasvěcenému neuškodí obohatit své vědomosti o nové poznatky a utřídit si v paměti, jak to opravdu je. Tak tedy; repertoár sboru se dělí na mnoho skupin a podskupin, podle toho, z jakého konce se na něj díváte. Skladby jsou 1) nejtěžší, 2) těžké, 3) těžké o trošku míň. Dalo by se to lapidárně vyjádřit taky: 1) ty, co neumím vůbec, 2) ty, které neumím, 3) ty, které umím jen trošku. Všechny tyto tři základní, řekla bych hlavní skupiny se ještě dělí na ty, které jsem a) nikdy neslyšela, b) možná někdy slyšela, c) slyšela, ale nezapamatovala a konečně d) slyšela a trochu zapamatovala. Dále tu máme skladby, kterým 1) nerozumím a 2) rozumím. Mezi ty, kterým nerozumím patří všechny v jiném jazyce než je čeština a bystrý čtenář určitě pochopí, kterým tedy rozumím, i když se najdou i v této skupině výjimky. (Například skladba Tolitatoten je, považte, v češtině a já dodnes marně dumám, co to vlastně znamená. Spíš to vypadá, že by se lépe vyjímala u indiánského vigvamu než u české chalupy). Všechny skladby se dále dělí na umělé a přírodní. Umělé jsou ty (kupodivu), které mají tatínka a prakticky nikdy maminku a přírodní se tak nějak ocitly na světě bez rodičů. Ty umělé jsou mnohem častěji komplikované, takové kakofonní, kdežto přírodní jsou uchu laika libozvučnější. S nimi se zkrátka nikdo moc nepáral, šup, byly najednou tady a už si je lidi zpívali pro radost nebo žalost, podle okolností. S těmi přírodními skladbami mám trochu problém. Jsou zdánlivě lehčí, protože většinu jich znám nebo jsem je slyšela, ale pozor! Vždycky se najde nějaký ten tatínek, který udělá z přírodní písničky skladbu aspoň trochu umělou a šoupne do ní soprán první, druhý, alt první i druhý, tenorky, tenory a občas i basy se na chvilku rozdělí. Jako by nestačilo, že jsem ji doma zpívala v prvním hlasu. Teď abych si o něm nechala zdát a přeonačila se do prvního altu. Někdy si ten tatínek ještě trochu pohraje i s původně jednoduchým textem a nutí všechny ty hlasy, aby začínaly každý jindy a dokonce i v jiném rytmu! Uf. No ale na druhou stranu, když to po usilovném studiu zvládnu, je to prostě krása a už by mě nějaké to obyčejné domácí trojhlasé zpívání neuspokojilo. I začínající sborová zpěvačka se vyvíjí a postupně proniká do hlubin hudby. Je to dlouhá a trnitá cesta obzvlášť pro chudáky sbormistry. Okamžik pravdy nastává v momentě, kdy sbormistr rozdá noty, které nikdo nikdy ještě neviděl a všichni bez rozdílu stojí na startovní čáře. A ještě ke všemu jsou slova v nějaké strašlivé řeči jako třeba v němčině. Výhodu mají ti, kteří umí německy a ještě k tomu i noty. Já to musím dohánět pilnou docházkou a dávat v hodinách bedlivý pozor, kdy mám kulatit, kdy je piáno a kdy forte. Ale abych nevypadala jako úplné trdlo. Například jsem pochopila, že když skladba začíná slovy Herr, Lord, Ave, Kyrie, Gloria a podobně, jedná se o skladby církevní a je nutno zpívat s určitou naléhavostí a pokorou a nehulákat jak na lesy. Vraťme se zpět k repertoáru. Dá se tedy dělit ještě na skladby, které 1) všichni znají jen já ne a 2) které nezná nikdo. Když se sbormistr rozhodne oprášit nějakou starou osvědčenou pecku, kterou kromě mě mají všichni v malíčku, tak mi dá dost práce zjistit, co se mám vlastně učit, protože jsem rovnoměrně obklopená prvním i druhým altem a je občas pěkná makačka to poznat. Pokud skladbu nikdo nezná, mám já mnohem větší šanci, že se hned od začátku správně zařadím do svého hlasu, protože to se zkoušky dělí na muže a ženy a já snáz odhalím, jestli je předepsaný alt jako takový nebo jestli jsou alty dva. No a pak se repertoár dělí na skladby oblíbené víc a míň. Nebo taky na ty, které se mi líbí strašně moc a co se mi líbí a taky co se mi moc nelíbí. Taky na ty, kterých se bojím a na ty, kterých se bojím míň a co se jich už nebojím. Nebo co je neumím a těším se, až je budu umět a nebo je neumím a umět je nebudu a na ty, které umím už aspoň trochu a pak co už je umím víc a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho. Zkrátka, repertoár se prostě dá rozdělit na mnoho skupin a chlívečků, ale to nejpodstatnější na tom je, že se dá všechno zazpívat buď dobře a nebo špatně. A taky co nejlíp zní ve sprše. |