|
„Tak jsem začala chodit do sboru.“ „Do čeho?“ „Do smíšeného sboru Gaudium, Šimáčkova ulice. Každou středu máme zkoušku.“ „Tak to tím chceš jako říct, že budu každou středu bez večeře?“ Tak nějak probíhal dialog jednou v září u nás doma. Můj muž se zamyslel, zhodnotil situaci a usoudil, že ty středy nějak přežije. Abych byla spravedlivá, vařit on umí a dobře, takže s těmi večeřemi to nebylo tak horké. Vzhledem k tomu, že pracuji na směny, tak je zvyklý si leccos ukuchtit sám. Ovšem ty směny, to byl trochu oříšek, jak mi taky hned muž připomněl. Ale já to měla vymyšlené. Budu si je měnit s kolegy tak, abych mohla vždycky ve středu prchnout. To jsem netušila, že se to bude týkat taky občas úterků a sem tam i víkendů. Jo, když jsem se dala na vojnu, respektive do sboru, musím to nějak zmáknout. Manžel se znovu zamyslel a zjistil, že ty večeře nebudou tím pádem už asi nikdy, protože ve středu budu zpívat, ale ostatní dny budu ty středy nahrazovat. Zaujal proto k mému novému koníčku postoj vlažný a nebojím se říct, studený jak psí čumák. Trochu ho krotilo přesvědčení, že mě to přestane bavit. Brala jsem jako svou povinnost ho o veškerém dění ve sboru neustále informovat a to VELMI podrobně a jen dobré vychování mu nedovolilo na mě občas zařvat, ať už jdu s tím svým sborem někam, že chce v klidu koukat na ten ZATRACENEJ hokej. Vychování mu ale dovolovalo obracet oči v sloup, čehož jsem si zase já ve svatém nadšení nevšímala a mlela dál. Taky v práci jsem oznámila, že jsem začala zpívat. Vzhledem k tomu, že mé kolegyně vesměs milují vážnou hudbu a mí kolegové zase hudbu hlasitou, setkalo se moje sdělení s daleko vřelejší odezvou a hlavně ochotou si měnit služby. Měla jsem vyhráno. Nic nestálo v cestě mé kariéry sborové zpěvačky. V práci taky zpočátku jevili větší ochotu poslouchat moje nadšené vyprávění o prvních hodinách v Gaudiu, ale posléze jejich zájem ochladl a já si řekla, že nemá cenu plýtvat mou vzácnou energií líčením tak skvělých zážitků těm ignorantům doma i na pracovišti. Kdo nezažil kouzlo sborového zpěvu, ten nepochopí. Zvlášť když jsem se k tomu přimotala ve značně pokročilém věku, tedy v době, kdy jsem si vybrala dobrovolně a nebyla do sboru odložena rodiči. Už první chvíle na půdě základní umělecké školy se mi dostaly pod kůži a já pochopila, že se tak můžu nejen nasměrovat správným směrem, ale že se navíc ještě vrátím do skvělých dob mládí, že je to zkrátka to, co jsem potřebovala. „Jestli mě nevezmou, bude to můj konec,“ říkala jsem si, „přece nezačnu na stará kolena šlapat někde v tělocvičně na rotopedu. Hlavně, aby si nikdo nevšiml, že nemám přezůvky.“ Poté, co jsem správně identifikovala oba sbormistry, kupodivu odvážně se představila a byla posazena hned do první řady, začala moje kariéra zpěvačky ve smíšeném sboru. Musela jsem sice absolvovat přezkoušení ve vedlejší učebně, ale to jsem zvládla v takovém útlumu, že si to moc nepamatuju. Když jsem se po té obtížné životní zkoušce ocitla zpět mezi ostatními, jako z dálky jsem zaslechla hlas Zdeny Součkové, že jo. Tedy ona to řekla určitě jinak, ale já jsem pochopila, že to znamená, že můžu zůstat a snažit se jak nejlíp umím. No, moje nevolnosti ve starém wartburgu se konečně zúročily. Tatínek by měl určitě radost. Zdena mi taky mile řekla, že si ve sboru všichni tykají a že jsem alt. To byla příjemná změna po létech škrcení ve výškách v našem rodinném pěveckém ansámblu. Byla jsem usazena mezi kolegyně altistky s tím, že mi určitě poradí a pomůžou v mém začátečnickém tápání. (Tímto musím s radostí laskavému čtenáři prozradit, že se o mě nemusí bát, jelikož moje kolegyně se o mě opravdu starají moc dobře dodnes a já jim tímto děkuji z celého svého srdce). Hned první hodinu jsem se ocitla rovnýma nohama v přípravách na koncert v Rudolfinu. Páni! V Rudolfinu! Dech se mi tajil, když začal sbor zpívat. Husí kůže, dojetí, no prostě jsem nemohla uvěřit svému štěstí, že můžu zpívat s nimi, tedy, až toho budu schopná. Domů jsem se prakticky vznášela a v kabelce jsem nesla poklad - dva lístky na koncert. „Jdem na koncert, náš sbor zpívá v Rudolfinu,“ ležérně jsem manželovi zamávala pod nosem lístky, „to víš, ještě s nima nevystupuju, ale příště už určitě budu!“ Manžel jen obrátil oči v sloup a já se v duchu vůbec nedivila. Lístky jsme měli do třetí řady, což se manželovi líbilo, jelikož sbor Radost, který v Rudolfinu slavil jubileum, se skládal z převážně hezkých dívek různého věku a byl na ně moc pěkný pohled. Manžel velmi bystře pochopil, že to není můj sbor. Když dívky dozpívaly, přiznal se můj muž, že se mu to strašně líbilo a jen poznamenal, že holky nasadily laťku dost vysoko. Pak vystoupilo Gaudium. Ani jsem nedýchala a v duchu zpívala s nimi to málo, co jsem za těch několik hodin ve zkouškách stačila pochytit. Bylo to něco! Byla to ještě větší krása než ve škole, ta akustika to všechno ještě umocnila. Když jsem se při potlesku poočku podívala na svého muže, spatřila jsem, a to si nevymýšlím, zvlhlý zrak. O přestávce mě manžel chytil za ruku a beze slova jsme šli do předsálí. „Tam že tě vzali? Do TAKOVÝHO sboru?“ Koupala jsem se v jeho obdivném pohledu a jen jsem přikývla. Od té doby poslouchá moje vyprávění o životě ve sboru s větším pochopením. Naštěstí po mně nechce, abych mu doma názorně předváděla, co už umím, to by ten jeho obdiv zmizel v nedohlednu, protože, nalejme si čistého vína, jsem sice sborovou zpěvačkou, ale stejně jako v ostatních disciplínách, zpěvačkou průměrnou. Ale co, ono mě to strašně baví a snažím se. Aspoň docházku mám vzornou, přezůvky s sebou. |