ZAJÍMAVOSTI O PĚVECKÝCH SBORECH

O sborech a sboristech

Sbor

je zcela různorodé seskupení lidí. Je příznačné tím, že každý jednak zpívá cosi jiného, jednak si myslí své o zpěvu a o dirigentovi zvláště. Sbor se štěpí na několik samostatných klanů a sekt, zvaných hlasy. Každá sekta žije svým vlastním životem odsuzujícím zpěv i všechno ostatní u hlasů jiných.
     

Sbor učitelský

je velmi svérázné sdružení zpěváků či zpěvaček. Charakterizuje ho bytostný odpor ke kázni všeho druhu, o respektu vůči snahám sbormistra ani nemluvě.
     

Sbor ženský

je zvláštní odrůdou sboru. Oproti sborům mužským se, kromě několika drobných odlišností fyziognomických, vyznačuje zevně zdánlivým smyslem pro ušlechtilost a jemnost ducha. Pouhé nahlédnutí do života sboru však každého přesvědčí o opaku.
     

Sbor mužský

je větší či menší skupina šedivých kmetů, kteří vnucují svým posluchačům smutnou otázku, zda vůbec tento druh sborového zpěvu přežije rok 2000. Má-li sbormistr ve svém sboru alespoň třetinu mladších mužů, je předmětem závisti ostatních kolegů sbormistrů, kterými je neustále dotazován, jakými prostředky tyto mladíky do sboru získal. Je možné se dozvědět ledacos. Zajímavé zkušenosti mají doktoři mediciny, učitelé apod. Doporučuje se podle podmínek a možností využít všech způsobů.
     

Sboristky

značně bohatá živočišná čeleď, zahrnující četné druhy s výraznou charakteristikou. Nejpočetněji bývají ve sborech zastoupeny reptalky a štěbetalky. Reptalky mají zásadně odmítavé připomínky k čemukoli, zejména však k počínání sbormistra, které považují již předem za vyloženě chybné. Štěbetalek si v různých sborech všimli i někteří hudební skladatelé (V. Felix, P. Eben) a napsali z této inspirace svěží skladbičky, ve kterých přirovnávají tyto tvory velmi decentně k švitořivým vlaštovičkám. Naproti tomu dirigenti mají o této věci mínění zcela nedecentní. Jinak nalezneme ve sborech tzv. štrikovačky, které pletou na zkouškách tak intenzivně, že občas spletou i noty, což pak při vystoupení pozná i laik. Zajímavou skupinu tvoří chrupalky, vyznačující se tím, že prospí celou zkoušku s očima otevřenýma a ztrnule upřenýma. Jinak je to však havěť tichá a zcela neškodná. Podle nezaručených zpráv a ústních podání se v některých sborech vyskytují též ukázněné zpěvačky. Podobně existují z doslechu i obdivovatelky či favoritky sbormistra, kterým je líto ponechávat jej na zájezdech v bezútěšné samotě. Jedná se však o druhy endemické a výskyt nebyl doposud přesně lokalizován.
     

Sboristé

se rovněž dělí na několik svérázných druhů, které se však vyskytují ojediněle a ne ve všech sborech. Pozornosti ovšem nesmí ujít jeden, zato dosti četný druh, vyskytující se převážně v basových hlasech, a to jsou pivaři (odtud pivní hlas). Vyznačují se tím, že vždy u nohy židle ve zkušebnách mají uložený půllitr nebo láhev piva, nejlépe prý plzeňského, z kteréžto nádoby, jakmile se v partu vyskytne alespoň dvoutaktová pauza, pilně svůj pěvecký orgán zavlažují. Je samozřejmé, že se pak obvykle nestačí včas nadechnout a dávají pak sbormistrovi (pokolikáté už) porozprávět o nutnosti včasného a důkladného nadechnutí před pěveckou frází. Onu poučnou přednášku využívají pak k novému zalévání svého zlata v hrdle. Ke kritickým situacím dochází na zájezdech tam, kde vedle koncertního sálu či poblíž není žádná hospoda. Tu musí sbormistr sehnat všechny své síly, aby odmítl požadavky na odřeknutí koncertu, které tito sboristé zdůvodňují ztrátou hlasu během cesty a nemožností jeho renovace při nedostatku moku. Dopadne-li koncert lépe než obvykle, je to přičítáno nadpozemským silám, jen v ojedinělých případech vědeckým poznatkům o vlivu alkoholu na psychiku člověka. Naštěstí tyto případy jsou vzácné, protože u nás hospoda ke každému kulturnímu zařízení bezvýhradně patří.
     

Sopranistka / tenorista

jsou zpěváci, kterým sice chybí hloubky, zato však jsou slabí ve výškách. Zpravidla jsou stiženi hlasovou indispozicí po většinu dní v roce. Ostatně i jejich zdraví bývá silně podlomeno, s výjimkou doby zahraničního zájezdu.
     

Altistka / basista

jsou zpěváci s hlasovým rozsahem asi čtyř tónů v nízké poloze. Mají však z těchto tónu takový požitek, že odmítají zpívat jinak než pomalu.
     

Sbormistr

je osoba náležející do kategorie sebevrahů. U člověka stiženého touto psychickou poruchou se pravidelně střídají záchvaty bezmocného zoufalství se záchvaty zuřivosti nad prací, která nikam nevede.

Autorita sbormistra

je termín zcela mlhavý a v životě pěveckých sborů neznámý. Pojem pravděpodobně pochází z dávného zvyku udržovaného z piety dodnes, že totiž na podiu stojí sbormistr v čele sboru. Hned po odchodu z podia se však tato priorita ruší a význam sbormistra klesá směrem k nule, tedy k normálu.
     

Výbor sboru

je skupina lidí s úkolem zdánlivě nemožným: udržet sbor při životě. Každý člen výboru má tu funkci obsahově často zcela nejasnou. Uvedu nyní několik funkcí: - předseda sboru má krajně nevděčnou funkci hromosvodu, na kterém se vybíjejí blesky sbormistra i stížnosti členů sboru. Zásadně může za všechno špatné, vše dobré je dílem sboru. - pokladník sboru je osobou veleváženou, s níž každý člen sboru jedná co nejšetrněji. Hlavně tam, kde se pokladna sboru otevře i na různé maličkosti či občerstvení pro členy. -kronikář sboru je osobou nenápadnou a skromnou. Podobně nenápadné a skromné bývají i jeho záznamy v kronice.
     

Zkoušky sboru

představují pro sboristy vítané osvěžení po celodenním zmatku a jsou chápány jako příležitost k besedám o věcech reálných, jako např. co je nového v obchodech nebo o Dáše Novákové, co se zase rozvádí. To u žen. U mužů je v popředí otázka postavení místního klubu v tabulce, případně v které restauraci se objevila nová kost coby servírka atd. Zato na podiu sbor projevuje svým strnulým výrazem egyptských sfing zdání disciplinovanosti, čímž silně mate hlavy posluchačů. Dirigent takového spolku je pak veřejně pranýřován za krutost a násilí páchaném na nebohých sboristech. Jak ukazuje statistika, jen málokterý sbormistr hlavně ženského sboru se dožije vyššího věku.
     

Rozezpívání

je nejnudnější část zkoušky. Je určeno k tomu, aby se během něho dostavila postupně alespoň polovina sboru. Jiný smysl zpravidla nemá.
     

Přestávka

ve zkoušce je ústředním bodem, osou zkoušky. Je prováděna všemi velmi zodpovědně. Mnohé sbory se na přestávku připravují již během předchozího zkoušení, takže zkouška pozvolna přechází v přestávku. Podobně opět po přestávce se zpěváci jen pozvolna vracejí ke zpívání. Někteří dokonce považují další zkoušení za zbytečné a odcházejí domů za příjemnějšími činnostmi.
     

Soustředění sboru

je termín značně problematický. Laik předpokládá, že pro soustředění je typická soustředěnost sboristů na zkouškách. Omyl! Soustředěním se rozumí soustředění individuálních i skupinových radovánek daleko od domova za nekontrolovatelné svobody pohybu všeho druhu. Rušivým momentem je tu pouze sbormistr, který soustředění ruší nevhodnými a často i několik hodin trvajícími zkouškami.
     

Zájezdy

mají některé specifické rysy. Typické jsou zastávky přibližně po každých pěti kilometrech. Sboristé vždy po jednou či dvou vycházejí podle formule "muži vlevo, ženy vpravo" na delší zdravotní toulky přírodou, takže celou trasu z místa pobytu do některého blízkého města zdolá dobrý řidič autobusu již za 10 až 12 hodin. Vkládány jsou ovšem i delší přestávky na kávu trvající zhruba 2 hodiny. Zájezdy slouží také jako nervový trénink pro sbormistra vydaného na pospas již zmíněným reptalkám. Ještě připomínka sbormistrovi. Trasu zájezdu je nutno volit tak, aby autobus neprojížděl městy s otevřenými obchody, jakož i pamatovat na to, aby zastávky nebyly realizovány poblíž restauračních podniků. Jinak totiž upadá zájem sboristů o cíl cesty.
     

Zahraniční zájezd

je zvláštní opatření k tomu, aby se konečně jednou sešli všichni členové a členky sboru. Příprava zájezdu do zahraničí má též podivuhodný vliv na zdravotní stav členstva, neboť v této době rapidně klesá počet nemocí až k nule a taktéž ustávají problémy rodinné. Původ tohoto jevu zůstává stále nevysvětlen.

Sborové oblečení

či úbor je různě tvarovaná říza sboristek, tu podobná starověkým tógám, tu pomalovaná válečnými barvami. Je to věc svým významem daleko převyšující rámec hudby a umění. U mužských sborů, které se zatím nevzdávají tradičního oděvu (smoking nebo dokonce frak), nemá tato událost tak významný ohlas. Dotýká se částečně pouze mužské složky smíšených sborů, které je někdy laskavě dovoleno pořídit si ze zbytků ústřižků dámských šatů motýlky, aby alespoň tak byla proklamována jednota a příslušnost ke sboru. Z obšírných diskusí na toto téma je sbormistr zcela vyloučen a jen tu a tam je mu přizván nezávazný poradní hlas.
     

Převlékání sboristek

je rázovitý zvyk blízký striptýzu. Při nástupu nového sbormistra do čela sboru je uplatňován tento postup:
      1. fáze: sbormistr je vyhoštěn ze šaten a zbývá mu procházet se po podiu nebo venku před budovou na mrazu.
      2. fáze asi po roce: sbormistr je vzat na milost a vyhražen mu koutek v šatně s příkazem neotáčet se
      3. fáze po dalším roce: účast sbormistra v převlékání je zcela ignorována a jeho mužství tak bezohledně anulováno
     

Mateřská dovolená

je nejčastější příčinou absencí v ženském sboru. Příčiny rozmachu porodnosti u českých sboristek zatím nejsou známy. Soudí se, že jde o nový hormon probuzený k životu v podmínkách zájezdového života sborů. Podle jiných nedoložených pramenů je zde nápadná shoda s vitalitou některých sbormistrů ženských sborů. Výzkumy zatím pokračují.
     

Narozeniny a jmeniny

se ve sboru slaví v každé zkoušce. Je to dáno tím, že na 40 členů sboru připadá celoročně až 80 těchto příležitostí. Naštěstí jsou sboristky, které své jubileum pečlivě tají.
     

Lidé a věci kolem sborů: - Koncertní sál

je větší místnost koncipovaná dnešními architekty tak, aby posluchači nebyli příliš rušeni zpěvem na podiu. Výhledové plány architektů směřují k dalšímu pokroku, ke konstrukci úplné zvukové izolace podia od sálu, což povede k nebývalému růstu návštěvnosti sborových koncertů.
     

Posluchač

je člověk, který poslouchá a přitom nechápe, proč se zpěváci tolik namáhají zadarmo. Po koncertě zase nechápe, proč na ten koncert vůbec chodil. Z hlediska sborových zpěváků je český posluchač tvor, jehož neohrozí ani čtyři spojené chóry andělů.
     

Kritikové sboroví

jsou pozoruhodná čeleď vyznačující se tím, že čím méně toho vědí či umí, tím více toho kritizují. Na koncerty chodí výhradně proto, aby pak mohli kritizovat v kuloárech.
     

Skladatel

je člověk, který píše noty pro sbor, aniž si je vědom kalamitních následků svého počínání. Jen z ekonomického hlediska představuje jediná pětiminutová skladba 300 až 500 promarněných hodin nácvikem v padesátičlenném sboru. U skladeb delších a těžších mnohem více.
     

Rozhlasové natáčení

je truchlivou kapitolou pro sbor a zejména sbormistra. Při něm se ukazuje, že: - sbor vlastně neumí ani jednu skladbu (což je dojem sbormistra) - sbormistr neumí číst noty (což je dojem hudebního režiséra) - celé to zpívání je na kočku (což je dojem sboristů)
     

Skladba sborová

zvaná též sbor je hudba určená pro sbor, tedy sbor pro sbor. Tento nomenklaturní zmatek je přesným odrazem zmatků ve sborovém dění vůbec.
     

Party sborové

jsou původně listy s notami, do kterých mají sboristé při zkouškách hleděti, aby vznikl dojem, že rozumí notám. Hlasoví vedoucí dbají na to, aby měli sboristé listy ve správné poloze, nikoliv obráceně. Jinak však nemají žádný smysl a bývají po čase užity na rozličné vhodné potřeby.
     

Intonace sborová

je způsob nepřesného zpěvu přesných not. Pro sboristy je to příležitost k pomstě za sbormistrovy špatnosti, pro sbormistra je to trest za hříchy spáchané v nezralém věku.
     

Partitura dirigenta

se skládá z několika stran podivných značek zvaných noty. Bývá snaživým sbormistrem hustě pokryta dalšími grafy a klikyháky, takže se v ní nevyzná ani on sám. Není to podstatné, neboť po čase ji dirigent stejně ztratí a je tak nucen dirigovat zpaměti, což je někdy vykládáno jako projev jeho geniality. Tím také dochází k podivuhodnému jevu, že tatáž skladba zpívaná několika sbory je natolik odlišná, že ji nepozná ani sám skladatel.
     

Zřizovatel sboru

je zákulisní instituce vyznačující se tím, že nemá peníze. Jednou ročně pořádá zřizovatel sborový koncert, aby konečně spočítal, kolik sborů vlastně zřídil a jak vlastně ti zřízení sboristé vypadají.
     

Klavíristka sboru

neboli doprovazečka je občasným hostem na zkoušce a vystoupení. Je především poctivá a snaží se sbor (sboristy) doprovázet všude, kde a jak se to dá. Na koncertě ji snadno poznáme podle toho, že se nudí ještě víc než posluchači v sále. Ožije však někdy za jízdy v autobuse.
     

Autobus

není pouze dopravním prostředkem sboru, ale jo to především denní a zejména noční zábavní podnik, někdy poněkud pochybné pověsti. Ovzduší uvnitř silně vysušuje hrdla zpěváků, včetně dirigenta, takže je nutné neustálé zvlhčování krku účinnými nápoji, což zejména mladším sboristům nečiní potíže. Zvláštní kapitolu tvoří tzv. autobusový zpěv, což je vyhraněný vokální útvar z pokladu našich sprostonárodních písní typu balady o kalině na Šumavě či o matičce jak vdávala cérečku apod.
     

Řidiči autobusů

se dělí na dva ostře vyhraněné typy. První typ je velmi ctěn a milován všemi zpěváky pro všestrannost, šikovnost a dobrou náladu. Typické je zde to, že tento druh bývá na konci cesty zahrnován děkovnými polibky, na rozdíl od sbormistra, jehož si členové sboru při loučení ani nevšimnou. Druhý typ řidičů má zcela opačnou charakteristiku ve všech směrech. Vyskytují se naštěstí jen zřídka.
     

Sborové soutěže

jsou postrachem každého sboru. Zde se jasně ukazuje, že všechny ostatní soubory nic neumí a pouze dostávají ceny, což je hluboké přesvědčení všech členů sboru. Jde tedy o akci zaměřenou na rozvoj sborového antikolektivizmu. Po stránce organizační představují sborové soutěže u nás jakési závody na čas. Sbor plánovitě přijede, v chvatu se převlékne, 5 až 10 minut se rozezpívává, uřícen vběhne na pódium, odezpívá, převezme diplom a po spěšném obědě nastupuje zpáteční cestu. Hlavním cílem organizátorů je, aby se každý sbor zdržoval v soutěži co nejkratší dobu.
     

Porotce

je trestná funkce postihující sbormistry, kteří se svévolně nezúčastnili dotyčné soutěže. Výsledkem je to, že s tímto sbormistrem porotcem přeruší kontakt všichni sbormistři kromě toho, který právě získal vítězství.
     

Klubovna sboru

bývá většinou restaurace pochybné pověsti, kde silní jedinci sboru znovu řeší všechna úskalí zkoušek, koncertů a zájezdů, kde sbormistr přemýšlí o tom, jak co nejefektivněji odejít z tohoto světa a ostatní se zapřísahají, že již více do kolektivu zpěváků nepáchnou. Nezbývá než se obrátit na posledního pomocníka a zachránce, tedy humor a zpěv, a jeho prostřednictvím hledat znovu a znovu dobrou náladu a chuť do další práce.