Historie Valdštejnského paláce
v Praze na Malé Straně

      

    Valdštejnský palác je objekt v Praze na Malé Straně, jedna z nejvýraznějších staveb českého raného baroka a v současné době sídlo Senátu Parlamentu České republiky. Součást komplexu Valdštejnského paláce tvoří také Valdštejnská zahrada a Valdštejnská jízdárna.
    Tento palácový komplex dal v letech 1623–1630 vystavět jeden z nejmocnějších a nejbohatších šlechticů té doby Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna na místě Trčkovského paláce, a dalších 23 domů, tří velkých zahrad a cihelny. Palác měl svou velkolepostí zastínit i Pražský hrad. Původně nevýznamný a chudý příslušník české šlechty se výhodnými sňatky i koupěmi domohl značného majetku i postavení na císařském dvoře. Vojevůdce byl povýšený roku 1623 na knížete, roku 1627 jmenovaný vévodou frýdlantským a roku 1629 vévodou meklenburským. V roce 1625 se stal generalissimem císařské armády. Roku 1632 bojoval se Sasy a se Švédy se střetl v bitvách u Norimberku a u Lützenu.
    V roce 1634 byl prohlášen císařskými dekrety za zrádce říše a císařskými důstojníky byl zavražděn v Chebu. Jeho majetek v Čechách byl zkonfiskován
    Úctyhodné jsou především rozměry areálu paláce, jehož délka činí 340 metrů a největší šířka celkem 172 metrů. Pouze obytná část paláce rozložená kolem čtyř nádvoří bez zahrady dosahuje rozměrů cca 150×110 metrů. Soubor budov je členěn na hlavní obytnou budovu se dvěma nádvořími, křídlo koníren (Trčkovské křídlo) s přilehlým třetím dvorem přístupným branou z ulice, následuje jednopatrová budova (Černínské atrium) s nádvořím, původně určená pro pážata a jejich preceptora. Směrem k Jízdárně se nachází ještě jednopatrové protáhlé křídlo. Jižní a jihovýchodní strana zahrady je v délce 200 metrů uzavřena vysokou zdí s 52 oblouky. Na ni navazuje na jihu krápníková stěna s grottami (jeskyněmi) a s voliérou.

Historie Senátu Parlamentu České republiky

       Senát Parlamentu České republiky je horní komora Parlamentu České republiky.
    Jeho postavení je upraveno v Ústavě ČR, přijaté roku 1992. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Senát je nerozpustitelný, každé dva roky se volí třetina senátorů.
    Sídlem Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem.

---

   Vzdálenější historie:

Rakousko-Uhersko

       Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevními hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170. Kromě dědičných českých šlechtických rodů byla do Panské sněmovny jmenována řada významných osobností, které se zasloužily o společnost či umění, mezi nimi například jako první Čech František Palacký.

Československo

       Prvorepublikovou horní komorou byl Senát Národního shromáždění ČSR. Po vzniku Československé republiky byla 29. února 1920 přijata ústava, která jak v rakousko-uherské tradici, tak i po vzoru Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z Poslanecké sněmovny s třemi sty členy a Senátu se sto padesáti členy.

       Obě komory byly prezidentem definitivně rozpuštěny bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy.
       V poválečné republice nebyla instituce senátu obnovena, ačkoliv určitý charakter druhé komory měla slovenská frakce poslanců Národního shromáždění. Tento stav však trval jen do roku 1948.
       Květnová ústava zavedla striktně jednokomorové Národní shromáždění. Slovenská národní rada byla sice zachována, její usnesení zůstala omezená teritoriálně (Slovensko) i tematicky, a nově byla postavena pod kontrolu Národního shromáždění i vlády.

Federativní Československo

       Ve federativním Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění. Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se FS skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Povahu horní komory, založené na regionálním principu, měla Sněmovna národů. Ze 150 poslanců Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice.