JAK JSME SE SOUSTŘEDILI

      Nesoustředila jsem se sama, se mnou se soustředilo ještě zhruba třicet sborových zpěváků. Přesný počet vám neprozradím, neboť moji milí sboroví kolegové se pořád hemžili, a když jsme seděli na zkouškách, tak jsem se tak pekelně soustředila, abych správně zpívala, že jsem nestačila soustředící se kamarády spočítat. Já vím, je to fatální nedostatek a moje pravdivá a opravdu důkladná výpověď o soustředění tak pozbývá trošku na věrohodnosti. Jedno je jisté: sbormistři byli, jako vždycky, dva. Zdena a Vláďa. Pak jsme taky mezi sebou měli dvě kompenzační pomůcky. Mladší jsme říkali Deryl a starší pomůcka slyšela na jméno Ben. Pro neznalé musím prozradit, že vodicím psům pro nevidomé se, kupodivu, podle vyhlášky říká kompenzační pomůcky a jako takové mají tím pádem přístup všude a za všech okolností. Tedy samozřejmě se svým pánem, v našem případě s naší Katkou, prvním altíkem. Katka měla s sebou kromě kompenzačních pomůcek i svého přítele, kytaru, flétnu a v bříšku malou fazolku, co se má vyklubat před vánocemi.
      Soustředění našeho sboru se tentokrát konalo v Krkonoších, konkrétně v Malé Dolní Úpě v chatě Semafor. Po zkušenostech z loňského soustředění v Prášilech jsem se rozhodla nevzít si s sebou nic k jídlu, jelikož jsem hodlala volné chvíle trávit, stejně jako v Prášilech, v některé z četných horských hospůdek, oplývajících dobrotami, a kde naším jediným problémem bylo, které z oněch hospůdek dát přednost.
      Z Prahy jsem vyrazila s kamarádkou Věrou a obě jsme byly vybaveny proviantem stejně - žádným. Já byla mimo po noci strávené plozením našich kočičích miminek a celou cestu jsem Věře líčila dopodrobna všechny fáze porodu. Ještěže je Věra milovnicí zvířat a navíc je od přírody velmi tolerantním a mírumilovným tvorem, protože jiný by mě po pár kilometrech rázně umlčel. Ke konci cesty jsme byly obě hladové a slibovaly jsme si, že jen hodíme tašky do kouta a honem šup do nejbližší hospody. Ó, jak fatálně jsme se spletly! Autobus nás vysypal ve Spáleném Mlýně a my se ocitly uprostřed divoké přírody, nemajíce tušení, kdeže se ten Semafor vlastně nachází. Zachránili nás až po úpěnlivém volání SOS naši milovaní sbormistři. S hrůzou jsme zjistily, že Semafor je naprosto opačným směrem, než jsme myslely, a že je doost daleko a hoodně do kopce. Naštěstí jsme se i s taškami narvaly Zdeně a Vláďovi do auta.
      Jak jsme se vzdalovaly od civilizace, naše hrozné tušení se změnilo ve strašnou skutečnost, kterou nám potvrdili ostatní účastníci soustředění, kteří přijeli před námi. Nejbližší hospoda je půl hodiny do strmého kopce a jediný obchůdek široko daleko je až na Pomezních boudách další půl hodiny do kopce.
      Někteří odvážní členové sboru, kteří v těchto drsných podmínkách setrvávali už od pondělí, se živili vesměs lesními plody a denně riskovali otravu neznámými houbami. Slibovali nám, že se s námi podělí než si samy nasbíráme nějaké ty muchomůrky, ale my se rozhodly. Jsme na horách, tak nás nějaký kopec nezastaví! Vydaly jsme se na cestu a z posledních sil dorazily ke kostelu, obklopenému chatami a taky několika hospodami. Servírka byla mladá brigádnice s vlasy vodní víly, které občas tu ztratila, tu je vymáchala v polívce nebo jimi lehce upravila kopec šlehačky na poháru. Mně utrousila jeden z vílích vlasů do čaje, ale já, jako slušně vychovaný host, jsem jí ho vrátila. Tedy ten vlas. Čaj mi zachránil život před smrtí žízní a stejně tak i řízek před smrtí hladem. Jako bonus jsem měla kromě vepřového i chuť smažené ryby, co ji jedl pán u vedlejšího stolu a jež se smažila i s mým řízkem ve stejné olejové lázni.
      S plným žaludkem se nám už ty kopce nezdály tak vysoké a ty hospody tak vzdálené a opravdu. Po celé soustředění jsme zvesela v rámci túry šplhali různými směry za stravou a vůbec nám to nevadilo, naopak. Měli jsme aspoň důvod se pořádně nadlábnout a pak se ještě dorazit poháry a buchtami a vídeňskou kávou. Po tolika kilometrech to bylo nutné, že jo. Nabrat dostatek sil, potřebných k tomu, kvůli čemu jsme se vlastně v Krkonoších sjeli. Neboť vězte, že jsme nechodili jen po horských túrách a hospodách, my jsme měli taky dvakrát denně zkoušku! A náročnou! Ráno jsme se sešli v devět a s přestávkou jsme se učili nové koncertní pecky skoro do dvanácti. A odpoledne od pěti s malou přestávkou až do devíti. No jo, ale to by nebyl smíšený sbor Gaudium, aby po zkoušce ztichl. Naopak! Objevily se nástroje, hráblo se do strun a naše hlasivky dostávaly zabrat do pozdních nočních hodin. Hulákali jsme jak na lesy.
      Taky jsme si smažili topinky s mooc dobrou masovou směsí, vyrobenou Ivankou, prvním sopránkem, a taky jsme si pekli buřty nad ohněm. Krkonoše ty čtyři noci nezamhouřily oko. Nad lesy a horami se nesl tu bujarý, tu tklivý zpěv až do rozednění. A zde je důkaz, že už nejsem začínající sborovou zpěvačkou, nýbrž zpěvačkou ostřílenou. Před třemi lety bych hned po prvním večeru nevydala hlásku a teď? Ha, zpívám od rána do večera a hlas mám jako samet!
      Soustředili jsme se od čtvrtka do neděle a kdyby bylo po mém, soustředila bych se klidně až do konce prázdnin. Konečně jsem totiž ukojila svou takřka chorobnou potřebu zpěvu, a to je co říct. Protože když si jeden najde bandu stejně potrefených lidí, je to prostě výhra. Životní výhra. Myslím, že moje maminka a táta by měli radost, v jak dobré společnosti se na stará kolena nacházím! I když, pravda, na pokročilý věk jsem musela po ty čtyři dny prostě zapomenout. Většina nás holek totiž bydlela na půdě, kam jsme šplhaly po žebříku. Ustláno jsme měly na matraci na zemi a noční výlet na záchod bylo velké dobrodružství.
      Už se těším na září a na náš první koncert ve Španělském sále. Ten pokoříme, aspoň doufám, hned 30. září. Jupíí!