1. Na Žižkovské ulici malý Otík stál,
rozhlížel se, přitom děsně bulel.
Zoufale se kolemjdoucích ptal:
Kdepak že to bydlí ten pan Kulel?
2. Doslechl se totiž od jistého Holzmanna,
pokud prý má hudbu doopravdy rád,
musí tedy cvičit do večera od rána,
nejlepší je ovšem u Kulele hrát.
3. Nenáviděl Večerníčka, čerty ani dráčky
nezajímali ho dokonce ti - Jů, Hele.
Řval, když po místnosti házel hračky:
Já chci hrát! Já chci hrát u Kulele!!!
4. Rodičové smutní si jen stýskali
nevěděli vůbec, kde Kulele hledat.
Tak koupili housle, pak hoboj, píšťaly…
Ale Otík nepřipouštěl žádných debat.
5. Co s tím? Nekonečné rodinné porady...
Babičce se pro to připálila zásmažka.
Pak přišel nápad spásný: „Žádné dohady!
Ať to chlapec zkusí zatím u Staška!“
6. A tak Otík trávil dětství ve sboru,
i na cestách do ciziny velký úspěch měl.
Doma našel pro zpívání podporu,
na svůj dětský sen tak - zřejmě - zapomněl.
|
|
7. Čas pádil. S léty se přec všechno mění.
Z malého hošíka silný mládenec se stal.
Věděl však, že nade zpěv přec nic není.
Otík – teď v Akademiachoru – zpívá dál.
8. Na průmce i technice neseděl jen na zadku
zpěv na vandrech dostal kytar doprovod.
ve sboru svém pak poznal lepé děvče, svou Radku...
Ona je od té doby jeho chorovod.
9. Tak měl novou náplň Otův život celičký,
do své práce též byl plně zažraný.
Časem přišly také zbrusu nové koníčky:
Po Moravě hledal staré varhany.
10. Tu náhle u kvelbu stanul uchvácen cele.
Řekl si: „To musím přece mít, ber kde ber!“
Z výlohy smálo se krásné nové ukulele!
A jeho mysl má teď zcela nový směr.
11. Když věci na zájezd Gaudia teď si balí,
drbe se na hlavě a pak si říká: „Hele!
Tenhleten kufr teď zdá se mi nějak malý,
když se tam musí též vejít mé ukulele...“
12. Náš milý Otíku, ať ten tvůj nástroj dále
večírky zdobí, a jenom ty víš jak!
A taky tvé krásné fotky ať neustále
zas plní servery nazvané Gaudiák!
|
Video s přáním na Internetu