Směr Alta Pusteria.

     Je středa 24. června krátce před 6 hodinou ranní a proti obchodu Albert v Praze Holešovicích se tvoří hlouček lidí s kufry, taškami, batohy a dalšími druhy zavazadel. Na prvý pohled je zřejmé, že shromážděný dav se chystá na delší cestu. Však také krátce před šestou přistává v rozšířené části Veletržní ulice autobus do kterého se okamžitě shromáždění cestovatelé naloďují. Nejprve zavazadla do podpalubí, jakési oděvy na ramínkách a v chráničích do zvláštní skříně na zádi autobusu a pak hurá za svým oblíbeným sedadlem. Nechci vypočítávat, kolikrát se tato scéna na témže místě už opakovala. A to nejen se subjektem, o kterém chci psát, ale i s dalšími příbuzenskými kolektivy. Tím subjektem byl toho dne pěvecký sbor Gaudium Praha, který se rozhodl na mezinárodní scéně reprezentovat jednak svého zřizovatele, kterým je ZUŠ na Praze 7, jednak Sokol Královské Vinohrady, jehož je většina členů sboru členem. V neposlední řadě pak také Českou republiku. Těmi příbuzenskými kolektivy jsou dětský sbor Radost a chlapecký sbor Pueri Gaudentes. Příbuzenský vztah vyplývá především ze skutečnosti, že mají společné sbormistry i že využívají stejné „pracoviště“ – tedy zkušebny Základní umělecké školy.
     Skutečnost společných sbormistrů někdy způsobí i termínovou kolizi, což nastalo právě nyní, kdy mužská část sbormistrovské dvojice Vláďa Souček se s dětským sborem účastnil rovněž mezinárodní soutěže v Řecku (v průběhu našeho zájezdu jsme se dozvěděli, že v silné konkurenci zvítězili).. Důsledkem toho bylo, že zájezdem nás provázela „pouze“ sbormistryně Zdena.
     Cílem cesty bylo jedno z mnoha údolí v italské části Alp, nazývané Val Pusteria v oblasti Staré Adiže v Jižním Tyrolsku.. V něm se konal už 12. ročník mezinárodního festivalu sborového zpěvu, nazvaný Alta Pusteria. V údolí je několik větších měst, která se stala hostiteli některých koncertů účastníků festivalu. Teprve, když jsem se dozvěděl počty přihlášených sborů, jsem pochopil důvod poměrně složité organizace festivalu. Přihlásilo se totiž 77 sborů z celé Evropy i Ameriky, celkem asi 4000 zpěváků. Nejvíce sborů přirozeně bylo z hostitelské země - Italie Ona hostitelská města s těmito sbory uskutečnila celkem 61 koncertů, kterých se vždy účastnilo několik sborů. Při tom bylo předepsáno, kolik skladeb může každý znich provést. Každý se sborů se tak mohl předvést několikrát, ale jen jeden koncert byl pro každého ten hlavní, reprezentační. Byly vypsány kategorie skladeb, kam se sbory předem přihlásily a kterých se týkalo ono reprezentační vystoupení. Těch kategorií bylo 6 (skladby sakrární, upravené polyfonní skladby, lidová sborová hudba, operní skladby, tradicionály a gospely se spirituály a jazzem. Gaudium si zvolilo operu.
     Pro zajímavost uvádím i zastoupení národní (v závorce počet sborů): Belgie (1), Bulharské (1), Česká republika (6), Dánsko (3), Finsko (1), Itálie (45), Izrael (6), Kanada (1), Litva (1), Německo (1), Norsko (1), Portugalsko (1),Rakousko (1), Rumunsko (1), Rusko (2), Řecko (1), Slovinsko (1), Španělsko (1) Švédsko (1), Venezuela (1). Gaudium vystoupilo celkem šestkrát. Svůj reprezentační program předvedlo v městě Sesto. Plně obsazený sál poděkoval sboru velkým potleskem. Ještě více si však ceníme zařazení sboru do závěrečného koncertu, kde jsme mohli předvést jen dvě skladby ze svého reprezentačního repertoáru. Vybrali jsme sbor z Dvořákovy Rusalky: Květiny bílé na cestě a ze Smetanovy Prodané nevěsty: Proč bychom se netěšili. Na tomto koncertu vystoupilo 11 sborů vesměs vynikající kvality, takže zážitek celého večera byl mimořádný nejen pro nás ale zřejmě i pro všechny diváky, neboť všechna vystoupení, včetně našeho, ocenili dlouhotrvajícími potlesky. V polovině trvání festivalu, tedy třetí den v pořadí, připravili pořadatelé průvod všech zúčastněných zpěváků v městečku San Candido. Pochod se zpěvem českých písní, za českou vlajkou a tabulí se jménem sboru, zůstane v každém z nás nezapomenutelnou vzpomínkou. Průvod končil na náměstí, kde po nezbytném projevu prezidenta a zakladatele tohoto festivalu, jímž je Stefano Gentili (kratší projevy doprovázely i všechny koncerty – většinou pouze s charakteristikami vystupujících sborů, vždy ale ve třech jazycích – italském, anglickém a německém), všichni účastníci zazpívali tři předem deklarované skladby, mezi nimiž nechyběl v Italii nesmírně populární Verdiho sbor Židů z opery Nabuco. Jak je tato skladba oblíbená prokázalo i přání personálu hotýlku, ve kterém jsme bydleli, jim ji na rozloučenou před odjezdem zazpívat.
     Hotýlek, který nám pořadatelé připravili byl umístěn v nesmírně atraktivní krajině, uprostřed alpských velikánů. Bylo by asi hříchem nevyužít příležitosti si trochu více tuto krajinu prohlédnout. Přes velmi nabitý program jsme našli asi 4 volné hodiny, abychom si udělali výlet - každý podle svých turistických schopností – někdo dále, jiný skromněji – vždy však po značených trasách. Parta zdatnějších však nemohla splnit předem vytčený cíl, protože právě chvíli před jeho dosažením se spustil vydatný liják. K počasí jen poznamenávám, že v době, kdy doma řádily povodně, jsme celkem – s výjimkou právě popsaného výletu – téměř nikdy nezmokli, ač i při našich dvöu vystoupení pod širým nebem trochu deště spadlo – měli jsme však štěstí, že právě v době vystoupení déšť utichl.
     Celý festival byl zakončen slavnostním shromážděním (opět trojjazyčné projevy) s předáváním certifikátů účastníka festivalu a malého dárku. Konal se v městě, ve kterém jsme se představili se svým reprezentačním vystoupením, tedy v Sesto. Koncert jsme měli v sále, závěrečné shromáždění se však konalo na prostranství před koncertním pavilonem pod širým nebem. Slavnost končila krátce po poledni pátého tedy posledního dne festivalu.
     Protože jsme měli jen jednoho řidiče autobusu, museli jsme se podřídit jeho povinnostem dodržování předepsaných přestávek. Mohli jsme toho dne odjet až v 18 hodin. Hned vedle pavilonu s koncertním sálem se nalézalo nástupiště lanové dráhy, která zvědavce z „nížin“ byla schopná vyvést do nadmořské výšky 2060 m. A i když po uplatnění různých slev byla cena zpáteční jízdenky stanovena na 10 eur, nebylo jediného člena sboru, který by tuto příležitost nevyužil. Někteří z nás potom ještě nahoře podnikli túru k chatě, položené ve výši téměř 2450 m a náš nejmladší člen Karel samostatně, většinou poklusem ještě o něco výše (byl ale pod dohledem, protože v té výšce již žádné stromy výhledu nepřekážely). Domů do Prahy jsme pak přijeli ráno po 6 hodině – opět na naše obvyklé místo před Albertem