Historie kostela Sv. Rodiny v Řepích
a kongregace Milosrdných sester sv. Karla BoromejskéhoKostel 
Kostel svaté Rodiny v Praze 6-Řepích je hlavním kostelem řepské farnosti. Adresa: K Šancím 50/6, Praha 17 - 163 00 Řepy.
Kostel Svaté Rodiny v Řepích byl postaven jako součást areálu kláštera sester boromejek a byl vysvěcen v roce 1861. Podle zachovalých fotografií byl původně vyzdoben jen prostou dekorativní malbou. Začátkem třicátých let tohoto století se sestry obrátily na emauzské benediktiny s prosbou o novou výmalbu chrámu. Práce se ujal bratr Antonín Vrbík OSB se svými pomocníky a v roce 1934, po odstranění lešení, zazářil interiér v novém lesku. Výzdoba je pojata ve stylu tzv. beuronské umělecké školy. Jejím zakladatelem byl P. Desiderius Lenz z benediktinského opatství Beuron v Německu.
Historie celého řepského objektu byla po roce 1948 pohnutá. Kostel byl uzavřen, zařízení interiéru rozkradeno nebo zničeno a vnitřní prostor sloužil jako dílny a garáže pro zemědělskou techniku, a to až do roku 1992. Po navrácení boromejkám byl kostel nákladem kongregace (téměř 10 milionů korun) znovu zpřístupněn. Dnes slouží jako duchovní srdce Domova sv. Karla Boromejského a jako hlavní kostel živé farnosti řepského sídliště. Velkorysým přispěním Magistrátu (400 tis. Kč) mohly být na jaře roku 2000 obnoveny malby v presbytáři.Při vernisáži tohoto působivého uměleckého díla byl představen projekt „PODPORUJTE SVÉHO ANDĚLA“. Jeho účelem je shromažďovat finanční prostředky na postupnou rekonstrukci této významné historické památky, a který úspěšně pokračuje i v současné době.
Je spojen s klášterem boromejek a Domovem svatého Karla Boromejského. Kostel se spolu s klášterem stal 16. srpna 2000 kulturní památkou České republiky
V kostele Sv.Rodiny jsou pořádána různá hudební vystoupení.
Kongregace
Podnět k založení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského dal mladý advokát Josef Chauvenel ve francouzském městě Nancy, kde po třicetileté válce bylo velmi mnoho chudých, zbídačených lidí, dospělých i dětí. Zblízka viděl hrůzu utrpení a bídy nakažených morem a stal se jejich "advokátem". Sám zasažen touto nemocí umírá v 31 letech. Jeho otec Emanuel vyplnil přání umírajícího syna založením "Domu milosrdenství" 18. června 1652. 6. května 1663 dochází ke státnímu schválení "Společnosti Svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa". A k církevnímu schválení od toulského biskupa.
Podle činnosti sester je brzy lidé začali nazývat milosrdnými - a jméno sv. Karla Boromejského přidávaly proto, že sochy tohoto světce zdobily průčelí a dvůr domu, kde sestry bydlely. Sv. Karel však nejen stál v názvu Kongregace, ale už od počátku utvářel svým příkladem srdce a službu sester. Sestry boromejky přišly do Prahy v roce 1837, když čtyři české dívky prožily noviciát v Nancy ve Francii. Založily svůj mateřinec se sídlem představené a nemocnicí na Malé Straně pod Petřínem. Od založení v Praze byly samostatnou větví. Na přelomu 19. a 20. stol. sestry působily asi na 120 místech tehdejšího území Rakouska-Uherska převážně v nemocnicích, v péči o staré občany, sirotky, předškolní a školní děti a mládež, o postižené děti, slepé a hluchoněmé, slabomyslné, v nápravných zařízeních pro mladé lidi a ve věznicích. Podílely se na katechezi, pečovatelské službě po domech, službou církvi v seminářích, na nunciatuře a v péči o kněze. Ve válečných dobách sestry pečovaly o raněné vojáky v lazaretech.
V r. 1858 zakoupily zmíněný pozemek v Řepích. Na něm postupně vyrostl klášter s kostelem sv. Rodiny, který byl vysvěcen r. 1861. V roce 1858 Kongregací zakoupený Taicmanův dvůr byl přestavěn na sirotčinec pro téměř 400 dětí. Po čtyřech letech provozu se kvůli epidemické oční chorobě začíná činnost sirotčince redukovat a v roce 1865 je tehdy již prázdná budova pronajata státu, který zde zřizuje ženskou trestnici a její správy, včetně převýchovy trestanek, se ujímají sestry boromejky.
V 50. letech byl všechen majetek sester zestátněn, staré sestry byly soustředěny do charitních domovů a mnoho mladých sester bylo vyvezeno do pohraničí, kde pracovaly v textilních továrnách.
Do roku 1989 pracovaly sestry jen v některých domovech důchodců a v ústavech pro mentálně a tělesně postižené, většinou v pohraničí a málo osídlených oblastech. Natajno přijímané sestry pracovaly též v nejrůznějších civilních zaměstnáních.
Změna politické situace na podzim roku 1989 otevřela boromejkám cestu k návratu. Domov dnes naplňuje své zčásti obnovené, zčásti zcela nové poslání jako ošetřovatelský ústav, poskytující sociální a zdravotní pobyty na lůžkovém oddělení i v denním stacionáři - a současně jako Oddělení výkonu trestu pro ženy, které zde nacházejí dobré podmínky pro bydlení a rozmanité pracovní možnosti. Díky modernímu technickému zázemí a personálu, který pracuje obětavě a má kromě odbornosti vysokou motivaci pro službu nemocným, dosahuje poskytovaná péče dlouhodobě nadprůměrné úrovně.Takto se zde při kapacitě 93 lůžek za rok vystřídá asi 350 pacientů, jejichž rodinám se tak dostává potřebné pomoci v náročné situaci. Také stacionář, který poskytuje komplexní celodenní péči, významně přispívá k prožití spokojeného stáří v kruhu rodiny.
Fakultní nemocnice Pod Petřínem byla odstátněna a definitivně vrácena kongregaci 1. 10. 1993. Od té doby nese název Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V současnosti je jedinou církevní nemocnicí v Praze.
Vězení
Za téměř 90 let své služby u trestaných žen vytvořily sestry vysoce funkční metodiku práce – spolu s trestankami pracovaly v ručních dílnách, na přilehlých polnostech, v hospodářství, na zahradě, v kuchyni a prádelně. Trestnice v Řepích velmi svou prozíravou ekonomikou vytvářela hospodářské zázemí Nemocnici Pod Petřínem.
V roce 1948 byla trestnice, vedená řádovými sestrami, z politických důvodů zrušena.
Po listopadovém převratu 1989 se na podnět a nabídku spolupráce ze strany Vězeňské služby Kongregace rozhodla znovu zrekonstruovat zchátralý objekt v Řepích a navázat tak na přerušenou tradici.
Dnes Domov sv. Karla Boromejského poskytuje
- komplexní ošetřovatelskou a sociální péči dlouhodobě nemocným a starým lidem
- klientkám Vězeňské služby pracovní příležitosti v kuchyni, prádelně a při úklidu na odděleních
a v přímé službě u nemocných po absolvování sanitářského kursu, který pro ně Domov pořádá. Tak mohou smysluplně prožívat čas svého trestu.
Ženy jsou pro řepský Domov vybírány na základě psychologických testů, zohledňuje se osobnost odsouzené, charakter trestné činnosti, přihlíží se k úsudku odborníků. Program zacházení s odsouzenými obsahuje pracovní, vzdělávací, výchovné a zájmové aktivity, organizované Vězeňskou službou, podobně se jim dostává pomoci při obnovování nebo znovuvytváření vnějších vztahů s dětmi, rodinami a přáteli. Domov jim poskytuje možnost účasti na kulturních akcích, koncertech apod., na setkávání se s duchovními hodnotami i světem řeholních sester. Ženy pracují ve vlídném a pěkně vybaveném prostředí s rozmanitou náplní činnosti, mají možnost pobytu na čerstvém vzduchu v zahradě i vycházek s vychovatelem, některé pracují na externích pracovištích. Zejména při ošetřování nemocných dostávají pro ně dosud neobvyklou příležitost zamýšlet se nad životem, otázkami nemoci, bezmoci, stáří a umírání. Setkávají se s reálným světem, učí se osvojovat nové pracovní návyky, ale také přijímat hezké vztahy a darovanou důvěru spolupracovníků. Velmi často to vše vede ke změně jejich postojů. Ve velké většině si klientky těchto příležitostí váží a jsou vděčné. Po ukončení výkonu trestu se už leckteré zařadily do práce v nemocnicích nebo v sociální péči, daří se jim dobře a jsou spokojené ony samy i jejich nadřízení.
Babinský
Známou skutečností je, že pro klášter až do své smrti r. 1879 pracoval jako zahradník známý zločinec Václav Babinský, jehož hrob je v Řepích stále udržován.
Na základě výpisu z matriky a záznamů vídeňského vojenského archivu je nejpravděpodobnějším datem jeho narození 20. srpen 1792. Narodil se v severočeských Pokraticích a mládí prožil v poněmčeném okolí Litoměřic. Díky dobrému finančnímu zabezpečení si jeho otec Wenzel Babinský mohl dovolit přihlásit syna do litoměřického gymnázia.
Víc než o učební látku projevoval zájem o zbojníky největšího ražení. Jeho idolem se stal Michele Pezza, slavný vůdce lupičů v anglických službách. Mezi oblíbenou četbu studenta nepatřila díla věhlasných klasiků literatury, ale například třísvazkový román Rinaldino Rinaldini. Proto také musel, k nelibosti otce, záhy lavice opustit.
Čekala ho uniforma vojáka císaře pána, kterou měl oblékat rovných čtrnáct let. Roku 1815 (1816) vstupuje do pěšího regimentu Polombini 36, pak přechází nakrátko k dělostřelcům a přibližně v letech 1820-1824 působí u pěšího Wellingtonova pluku. Všechny dostupné údaje svědčí o tom, že jako voják byl Babinský neukázněný s velkou neochotou respektovat rozkazy nadřízených. Raději simuloval šílenství, a tak byl dočasně umístěn na psychiatrii v provizorní vojenské nemocnici. Pak je přeložen do invalidovny, odkud roku 1924 prchá.
Úřední záznamy v objemné, v kůži vázané 36. protokolární knize bývalé státní věznice v Brně na Špilberku vydávají svědectví: "Václav Babinský, nazývaný Pokratický Venca, Josef Schmidt, František Malý..., zdravý, velmi odvážný, zatvrzelý, všeobecné veřejnosti velmi nebezpečný člověk."
V té době byli na Špilberku vězněni také Poláci, účastníci povstání proti ruskému carovi, a italští vlastenci. Mnozí z nich byli po několikaletém žaláři deportováni do Severní Ameriky a Mexika. V jejich vzpomínkách zůstal Babinský jako statečný bojovník proti bohatým a vrchnosti, kterému se podařilo uniknout z nelidského vězení. Tak se mýtus o spravedlivém loupežníkovi rozšířil i za oceán.
Po více než 200 letech došlo roku 1855 ke zrušení věznice na Špilberku a Babinský byl spolu s dalšími spoluvězni převezen do Kartouz, kde si odpykal posledních pár let trestu. Kdysi surový lupič se zde dal cestou pokání. Byly mu poskytnuty (ve věku více než 60 let) různé úlevy. V zahradě kartouzských řádových sester ošetřoval růže a obdělával záhony. Roku 1861, když Babinský odsloužil zbytek svého trestu, odešly jeptišky z Kartouz do ženské trestnice v Řepích. Starý pán, který nevěděl, kam jít (rodná obec se chvěla před jeho návratem a odmítla ho přijmout), přijal nabídku generální představené Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (jejíhož otce údajně kdysi zachránil před bankrotem) k následování.
Václav Babinský zemřel v pátek 1. srpna 1879 v půl druhé odpoledne ve věku 86 let. Jeho děd se dožil 100 roků a otec 93 roků. Po smrti ležel v rakvi ve své jizbě pečlivě upraven v černých šatech a bílých rukavicích. Jeho pohřbu, který se konal v neděli 3. srpna odpoledne, se zúčastnily nespočetné zástupy Pražanů. Ostatky zesnulého byly podle poslední vůle uloženy na hřbitově pro trestankyně. Zápis o jeho úmrtí na »marasmus« je v libocké úmrtní matrice ve svazku X na straně 538, kde je zapsán jako "zahradník na odpočinutí".
Takový byl tedy nejspíš Václav Babinský. Pověsti, písně, půl tuctu pochybných románů a nepovedené němé filmy jen zkreslily představy o zbojníkovi, který měl ve skutečnosti daleko k ušlechtilým ideálům.
Ostatky Václava Babinského jsou uloženy na řepském hřbitově, hned vedle dlouhých řad hrobů boromejek. Do roku 1995 vypadal jeho hrob dost neutěšeně. Zašlá deska, zpola vyvrácené žulové obvodové kvádry prorůstal mech a tráva. Čas od času se na hrobě objevovaly květiny a zapálené svíčky. Lidé, kteří si udělali nedělní vycházku, stěží hledali místo posledního odpočinku V. Babinského. Pak ale Řepy udělaly svému slavnému občanovi důstojný náhrobní kámen (asi 3 metry od původního hrobu), který na hřbitově nepřehlédnete.
ZPĚT na koncerty v Řepích