Píseň se slovy
Retro, smíšený sbor pražských seniorů s věkovým průměrem 72 let, a SAšáci, ašský pěvecký sbor pro děti a mládež ve věku od 8 do 17 let. Myslíte, že kromě lásky k hudbě a sborovému zpěvu nemohou mít nic společného? To se mýlíte.
Ale pojďme pěkně od začátku….
Naše paní sbormistryně Zdena Součková založila soubor roku 2016 v rámci Akademie kultury a umění pro seniory v Praze 7. Když tříletý cyklus skončil, milí senioři se nechtěli rozloučit. Našli útočiště pro zkoušky v hudebním prostoru kavárny Liberál, ve kterém se už 4 roky scházíme ke společnému zpívání. I když naše soprány a alty nejsou tak zvonivé jako zamlada a mužských tenorů a basů je pomálu, a dech se krátí, Zdena rozcvičuje naše hlasivky a dbá o čistotu tónů, jak to jenom jde, aby sbor opravdu zněl jako těleso. Už jsme měli řadu koncertů, účastníme se přehlídek, navštěvujeme domy důchodců, kde nás rádi vidí a rádi si s námi i zazpívají.
SAšáky dala už v roce 2001 dohromady paní sbormistryně Alexandra Benešová při gymnáziu v Aši. Její zpěváčci dorůstají a odcházejí, ale přicházejí noví a noví. A výsledky mají, koncerty, soutěže, spolupráce s německými sbory jejich příhraniční oblasti, cesty po Evropě, i do Japonska se dostali.
A jak se oba sbory potkaly? Nebyla to náhoda, ale hudební a lidské přátelství učitelky Zdeny a žačky Saši. A tak nebylo daleko k nápadu na společné turné do Chorvatska v závěru letních prázdnin. Trochu jsme se obávali věkového rozdílu, a když se v autobuse navíc objevilo několik dospělých členů ašského sboru Chorus Egrensis, dívali jsme se na tento projekt s počáteční nedůvěrou… tři generace? Stačilo však jedno setkání a věděli jsme, že děti a dospělí z Aše a babičky a dědeček z Prahy k sobě zkrátka patří.
Po prvním společném koncertě v kostele Nanebevzetí Blahoslavené Panny Marie v Crikvenici byly rozptýleny i poslední obavy. Kostel byl plný věřících, a když v závěru pan farář ohlásil, že návštěva z Čech má připraven malý koncert, lidé zůstali. Chrámovým prostorem zněly dětské sopránky Aká si mi krásna, Růže pro Lidice, my přidávali Chleba a víno z Truvérské mše, pak zase A na zemi upokojení, duchovní zpěvy, velebné Pie Jesu, Buoh všemohúcí, Hinneh ma tov …
Při Cohenově Hallelujah jsme se v refrénu k dětem přidávali, posluchači přizvukovali. Koncert jsme zakončili společnou chorvatskou písní Bože čuvaj Hrvatsku, moj dragi dom. Dojatí posluchači vstávali z lavic a zpívali s námi. „Nek sa sliju molitve sve u jeden glas…,“ neslo se k nebesům jako ozvěna neblahých následků jugoslávské války, která zůstává v živé paměti Chorvatů. Tento chorál spojil nás všechny – „ljude koji blaguju pri oltaru tvom…“ Vycházeli jsme do slunného dne, lidé před kostelem nám tiskli ruce, objímali děti.
A my jsme se už těšili na další společné koncerty. Ten večerní se konal na náměstí v Senj, takový pohodový lázeňský, kdy lidé sedí u stolků, povídají si při víně a sem tam k nim dolehne známá melodie, třeba námi oblíbený Valčík na rozloučenou z amerického filmu, takříkajíc „pro pamětníky“. Když nás na pódiu vystřídala místní kapela a začala hrát sambu z našeho mládí, neudrželi jsme se a začali tančit. Naše děti se jen chvilku divily, co to babičky vyvádějí, a už tancovaly s námi. Přiběhla i chorvatská servírka – mohu se k vám přidat? Lidé se zdvihali ze židlí a roztančilo se náměstí.
Poslední koncert ve městě Opatia. Lázeňské domy s promenádou, jak to známe z našich západočeských lázní s patinou Rakouska-Uherska, velký halový kostel Zvěstování Panny Marie, cihlové byzantské oblouky, baldachýn před oltářem. Duchovní zpěvy i lidové písně zaplnily celý tento obrovský prostor a nesly se vznešeně někam daleko, kde vládne krása a dobro, řečeno se starým Aristotelem.
Poslední večeře, balení, odjezd, loučení v Aši. Děti nám poděkovaly za společné chvíle dárečkem – lístkem vavřínu s vepsaným kouzelným slovíčkem. Dojetí a sliby, že se určitě ještě uvidíme.
Česká krajina za oknem autobusu, v našich myslích běží film o malých zpěvácích a jejich nadšení, které na nás přenesli. A vzpomínky na to, jak nám s „našimi dětmi“ bylo dobře. Prohlídky měst, i toho starobylého pirátského na skále, kde v úzkých uličkách stěží mohli vystoupat oslíci s nákladem zboží a teď jsme si tu my vyhlíželi záběry a fotografovali se s dětmi. Koupání v mořských vlnách, společné zkoušky i závěrečný rozverný večírek. Teď už víme, že není nic krásnějšího než spojení generací. Přináší radost a obohacení, ale i porozumění, tak důležité v dnešním komplikovaném světě.
Zůstaly nám laurové lístečky. Snad by se daly zaplést do věnce vítězů, těch báječných osobností, jež v nás pěstují vztah k umění i k lidem.
Mám ten lísteček na okně v kuchyni pořád. babička Jana
A já taky. babička Maruška
|