Na nároží Říční a Všehrdovy ulice na Malé Straně stojí zpustlý a odsvěcený kostel svatého Jana Křtitele. Kostel hledí k Vltavě tu velmi blízké, a za velkých povodní dosahuje voda až sem. Založen byl tento kostel v dobách prastarých a připomíná se již r. 1142., kdy sem uprchly jeptišky od sv. Jiří z Hradčan, vypuzeny byvše Konrádem Znojemským. Byl snad od počátku svého farním, a měl i hřbitov. Kostel tento byl za zdí malostranskou v tehdejší vesnici Újezdě; teprve Karel IV. tu nedaleko Hladovou zeď svedl až k vodě, a kostel sv. Jana ocitl se tak ve městě pražském. Roku 1507. dal král Vladislav kostel obci malostranské. Roku 1588. uhodil blesk do kostela a shodil cihelný krov. Roku 1620. byl sem přeložen malostranský špitál chudých. Roku 1661. vystavěna dosavadní budova špitální s pěknou sloupkovou pavlačí. Roku 1784. byl kostel i špitál zrušen (za cís. Josefa) a r. 1787. prodán kostel i se špitálem, hřbitovem i zahrádkou za 4700 zl. měšťanu Voglovi, který zde zřídil prádelnu, jež potrvala až do nedávných dob. Teď je v kostele "uhlíř". Lid zde říká obecně "Na prádle", ale také velmi zhusta slyšeti lze i čísti: „bývalý klášter paulánský“. Jak tento název sem se dostal, je nevysvětleno. Rád paulánů založen byl ku konci 15. století, do Čech přišel roku 1495, do Prahy však teprve r. 1624, kdy u kostela svatého Jana Křtitele na Újezdě byl již chudinský špitál. Špitálníci nosili modré pláště s bílými límci, a duchovní správu zde vykonával zvlášť ustanovený kněz, podřízený do jisté míry faráři u svatého Václava na Malostranském náměstí. Možná tudíž, že tento zvláštní duchovní správce byl z řádu paulánů, kteří vynikali zvláštními, u lidu velice oblíbenými po-božnostmi. Tolik za historický podklad pověstí na "Prádle".

    O hlavní strašidelné role zde se totiž dělí jeptiška s knězem nebo mnichem. Jeptišky zde byly již hodně dlouho tomu (ve 12. stol.), řeholníci zde (klášterem) vůbec nejsou zapsáni. Jen špitálníci. Strašidlo mnicha je z nějakého vznešeného rodu: jezdí ne jinak nežli v kočáře. Snad mu kočár půjčuje paní Apolena ze Dříně', manželka Viktorina Kornela ze Všehrd, která sousední dúm Dachovský darovala kostelu, a na jehož místě stojí nynější budova špitální.

    Kostel sv. Jana se špitálem rozkládá se na břehu Vltavy zmíry malebně i přes přístavky, kteréž znešvařují budovu kostelní. Budovy špitálu s kostelem tvoří čtverec, ale přeťatý šikmo nyní uličním průchodem, který povstal z bývalého hřbitova tak, že kostel stojí na cípu ulic Říční a Všehrdovy a protějšek jeho činí lomený půlkruh domů. Za starých dob býval prý tento průchod z obou stran uzavřen vraty, ale od té doby, co zde počal jezdit tajemný kočár, noční strašidlo vrat nestrpí, dělej co dělej, každá sebepevnější vrata do rána jsou rozbita. Před kostelem dosud stojí starý dřevěný kříž a zeleň stromů lahodně doplňuje půvabné zákoutí. A u tohoto kříže občas vynoří se ze země černý kočár s bezhlavými koňmi, do kočáru sedne kněz, jenž vyjde z kostela, a kočár drančí pryč Všehrdovou ulicí a Ríční ulicí se vrací, než mine hodina duchů.

    Dle jiné pověsti vyjede prý z kostela na kočáře mnich, a do kočáru zapřažen jest pár kozlů. Měšťan Vogl, když r. 1787. koupil špitál i s kostelem, upravil vše na byty a pronajímal je. I ve výši kostela, v podstřeší, zřídil byty, k nimž se chodilo přístavkem vedle kostela. A dolejšek kostela upravil rovněž na byt, který najala si jistá vdova. V patře kostela bylo klidno, ale zato dole v přízemku, na kostelní dlažbě, tam "bylo nelze".

    Noc co noc šramot a nepokoj, ba duchové tam chodili i v pravé poledne. Vdově nechtělo se však z kostela. Byla totiž z míry lakomá a bála se o své peníze. A v bývalém kostele nalezla si pro ně bezpečný úkryt: starou hrobku. Tam ukryla peníze své a byla radostna, že před zloději jsou v naprostém bezpečí. Od zlodějů byly v bezpečí, nikoli však od strašidel. Jak přišla půlnoc, chodilo něco k ní a stále šeptalo: "Dej mi tolar, dej mi tolar." Ale lakomá vdova pro groš dala by si koleno provrtat a dát teď jen tak zhola tolar, to tak! Že nebyla z bojácných, svědčilo již to, že nastěhovala se do kostela. A teď neměla chuti se vystěhovat. Udělala vždycky na noc kolem své postele kolo svěcenou křídou a byla v bezpečí. Ale když strašidlo darmo po několik dni o tolar žádalo, bylo hůř. Každou noc byl v kostele rámus, a peníze z hrobky byly vyhozeny, at dělala lakomá vdova kolem hrobky sebevětší kola křídou svěcenou. I umínila si milá vdova poptávat se u moudré nějaké osoby po prostředku, jímž by se zbavila strašidla; vystěhovat se z domu Božího nechtělo se jí pro bezpečný úkryt peněz ve hrobce. Ať je strašidla vyházela v noci z hrobky, ráno tam byly přece zas jen samy sebou v pořádku. Poradila se vdova s moudrým a zkušeným vojákem, a on ji řekl, jen a by se vdova zeptala strašidla: „Čeho žádáš?" Vdově nebylo třeba ptáti se. Věděla, že strašidlo chce tolar. I odhodlala se s těžkým srdcem, že tedy dá strašidlu tolar, aby měla pokoj. Když přišla noc, a strašidlo počalo bouřit, řekla vdova: „Dám ti tolar." Jak to dořekla, kostel zahořel rudým světlem, a před ni stal mnich v černém habitu. A ta záře šla z něho. „Dej mi tolar, a vysvobodíš duši mou, ošidil jsem o něj dum Bozi a koupil jsem si za něj hřích dej mi tolar," a strašidlo natahovalo ke vdově žhavou ruku. -Vdova vytáhla tolar z kapsáře a spustila jej do nastavené ruky mnichovy. Vtom strhl se rámus veliký, dveře do kostela dokořán byly otevřené a přede dveřmi stál černý kočár, mnich vskočil do kočáru, a už letělo spřežení z kostela a kočár drnčel Zbrojnickou ulicí. Vdova radostně se křižovala, že bude ted' od strašidla pokoj, a ona škody neutrpí, neboť dala strašidlu tolar falešný, jímž i ji někdo ošidil. I zavolala vdova starou němou služku svou a jaly se kostel vymetati smetákem namočeným ve svěcené vodě, aby ,vymetla odtud všecku nečistotu". No, ale netrvalo to ani tak dlouho „co by blesk Prahu objel" kočár tu byl zpátky. A mnich rozdivočelý přiletěl: ,Ničemnice, dalas mi tolar falešný" -a tolar letěl na hlavu vdovinu a vypálil jí znamení na čele. Ráno našli vdovu zaškrcenou v kostele; na hrdle měla černé pruhy a na čele vypálený tolar, který se válel vedle mrtvé vdovy; i stará němá služka byla mrtva. Pochovali je, ale v kostele nechtěl nikdo bydlet proto, že kromě mnicha v černém hábitu zjevovala se v kostele i vdova hlídající své peníze, ukryté v hrobce, o nichž nikdo nevěděl. Potom zřídili zde prádelnu. Mnich jezdí však dosud z kostela na noční pouť svou, ba i v pravé poledne se tu zjevuje i s vdovou.

    Kromě toho vládne zde jeptiška. V černých šatech je, s bílou čelenkou a černým "kornetem" (černá rouška na hlavě). Ta si obrala za sídlo mandlovnu -bývalou to kostnici. A nestrpí, aby někdo v poledne prádlo válel. Sedne si na mandl, a kdyby čtyři páry koní mandl táhly, neutáhnou ho. Je veliká a tlustá, oči má jako lívance, obličej jako bochan chleba. A přísně hlídá v okolí kostela i v něm. Jednou prala zde prádlo jistá žena, a když doprala, byl již večer, a nikdo tu. Milá občanka napustila si do necek teplé vody, že se tu vykoupá. Vleze do necek, kteréž ve výklenku bývalé sakristie stály, a hle jeptiška tu stojí vedle necek a zle hrozí ženě. Žena lítla z prádelny jak vylítla a strojila se do šatů, jež ve spěchu popadla. •Pro ostatek by tam byla ani za nic nešla, jeptiška šla za ní až z kostela ven. A na "Prádle" býval také hostinec a všelijaké zábavy. Běda však zamilovaným, kteří by byli chtěli se uchýlit sem někam do tajemného přítmí. Do smrti nezapomněli, jak je jeptiška vytrestala. I do bytů chodila, a na pavlači bylo vidět ji zmíry často. Jednou měla jistá žena v přízemí malé, a v poledne byla sama doma. Najednou kouká-pod prahem se něco povaluje, a za chvilku tlustá jeptiška tu. A šla po dítěti. Matka vykřikla a chytila dítě do náruče, a cítila, jak studené a tlusté prsty jeptiščiny sunuly se jí přes tvář. Do osmi dnů bylo dítě v Pánu. Někdy také vídati bylo jeptišku modlit se u kříže, ba i celé průvody ubíraly se do zrušeného kostela. Ten byl potom osvětlen a slyšet bylo odtud "hodinky" (modlitby řeholní). Kočár také někdy jezdívá úplně prázdný a bez koní, a letí jako vítr s příšerným lomozem po dláždění. V přístěnku kostela, v prvém patře, kam vystupuje se po schodech při vchodu kostelním, bydlela před lety rodina mistra rukavičkáře. Jsou tam dva hezké pokojíky, ale v zadním nechtěl nikdo spávat. Tam zjevovala se bílá paní. I mistr rukavičkář ujal se jednou chudičkého chasníka a dal jej spát do onoho pokoje. A chasníkovi zjevovala se bílá paní a stále o něco ho prosila. Chasník posléze i v noci utíkal z onoho pokoje a nechtěl tam spát. A když jednou pozdě v noci šel domů po Kampě, vyšla mu vstříc bílá parií z "Prádla" u domku zahradníka, blíže můstku, a kývala na něho. Ale chasník nedbal na vábení bílé paní a pádil domů jako štvaný. Tak podobně vedlo se jinému jinochu na "Prádle". Ten měl asi dva nebo tři bratry, spolu chodili, spolu spali, a nikdo nic neviděl, jen on sám. A také jen bílou paní. Vycházela z bývalé sakristie a čekávala na hocha buď u kříže, nebo v některém koutě nádvoří. Jednou byla v hospodě "Na prádle" muzika, a bylo to na masopustní úterý. Chumelil se tenkrát zrovna sníh, u muziky bylo plno maškar, i zmíněný hoch byl mezi nimi. K půlnoci se bujná chasa vysypala na nádvoří (bývalý hřbitov), a zle se tu jala koulovat sněhovými koulemi. I hoch se kouloval a pobíhal v bujném veselí po zasněženém dvoře. A najednou tak mu přijde, že pod nohama otevírá se mu hrobka, hoch polekán uskočí a vidí z hrobky vystupovat v chumelenici sněhové bílou postavu, která po něm rozestírá náruč a jižjiž ho uchvacuje. Jinoch pronikavě vykřikl a beze smyslů skácel se do sněhu. A když ho domácí lidé ze mdlob vzkřísili, bylo již ráno Popeční středy. V nádvoří jsou dosud zachovalé hrobky, jen málo zemí přikryté.

    Kostel sv. Jana Křtitele má být zachován i se špitálem. Dejž, Bože!