Kostel svatého Mikuláše se nachází v Praze na Staroměstském náměstí. Byl postaven v barokním slohu stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Podle jeho plánů byla stavba provedena polírem Johannem Michalem Fitzem na náklady benediktinského opata Anselma Vlacha. Štuky provedl Bernard Spinetti, fresky maloval bavorský malíř Damian Asam, plastiky jsou dílem Antonína Brauna.
Původně zde stával románský farní kostel sv. Mikuláše německé kupecké osady, která se sem přestěhovala z oblasti Poříčí. První zpráva o kostele je z r. 1273 v listině břevnovského kláštera.
Kostel sv. Mikuláše tvořil protiváhu kostelu Matky Boží před Týnem stojícímu diagonálně přes Staroměstské náměstí. Z původní stavby se dochovalo jen několik stavebních prvků zabudovaných v dnešním sklepení.
Ve druhé polovině 14. st. byl goticky přestavěn ve trojlodí s dvěma věžemi, přiléhala k němu fara se školou a hřbitov s kostnicí. Od r. 1344 byl kratší dobu na jižní straně u kostela Kurný trh.
Za Václava IV. se stal jedním z husitských, či lépe reformačních, center.
Kolem r. 1360 kázal v kostele Jan Milíč z Kroměříže a později Matěj z Janova. Kostel patřil do Husova tábora. V 16. stol. byl luteránský, od doby pobělohorské byl kostel katolický.
R. 1635 pozval do Prahy Ferdinand III. benediktiny ze španělského Monserratu. Ti získali emauzský klášter a tamní benediktíni byli přestěhováni ke sv. Mikuláši. V letech 1649 - 69 byl kostel renesančně přestavěn, ale požár r. 1689 jej silně poničil.
Stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer, kterého požádali o opravu kostela, se rozhodnul zbytky kostela zbourat a v letech 1732–1737 postavit nový.
Za císaře Josefa II. po zrušení kláštera (tak zvaným tolerančním patentem 1781) byla část kostelního vybavení zrekvírována, včetně zvonů.
Budovy konventu i kostel byly rozprodány, avšak později je magistrát odkoupil zpět pro obecní potřeby. Kostel se stal skladištěm obilí a nábytku.
V letech 1870–1914 sloužil pravoslavné církvi, poté byl využíván jako posádkový kostel či skladiště. Od roku 1920 zde působí Církev československá husitská, které kostel patří dodnes.
Na jižní straně je monumentální průčelí s hlavním portálem a dvěma věžemi, vyzdobené sochami Antonína Brauna. Jsou to sochy světců a českých patronů, alegorie Starého a Nového zákona a alegorie Víry, Naděje, Lásky a Mírnosti.
Mezi dvěma věžemi se tyčí ústřední kopule s lucernou. Závěr kostela směrem do Pařížské třídy byl novodobě upraven, v nice byla osazena pseudobarokní nadživotní pískovcová socha sv. Mikuláše.
V interiéru kostela stojí za pozornost varhany a nástropní fresky zobrazující životy světců sv. Mikuláše, sv. Benedikta a motivy ze Starého zákona. V letech 1735–1736 je vytvořil bavorský malíř Kosmas Damián Assam. Hlavní oltář je z umělého mramoru.
Interiér je komplikovaně utvářený, malebně plastický se zajímavými světelnými efekty a patří k vrcholným Dienzenhoferovým dílům. Kostel má půdorys řeckého kříže s mělkým kněžištěm. Mezi rameny kříže jsou oválné jednotky, samostatně zaklenuté a propojené balkony a průchody. Nad osmibokým centrálním prostorem se tyčí kopule zdobená plastikami benediktinských světců od Antonína Brauna, na klenbě kopule jsou freskové obrazy ze života sv. Mikuláše a Benedikta od Damiana Asama. Od něho jsou i ostatní malby v kněžišti a v kaplích chrámu. Asamovy Obrazy Čtyř evangelistů pod kupolí byly přemalovány r. 1914, avšak v letech 1967 - 69 byly v rámci rekonstrukce interiéru obnoveny.
Na hlavním oltáři, upraveném v letech 1914 - 18 je nový obraz sv. Mikuláše od Karla Špillara z roku 1917. Původní hlavní oltář je v kostele ve Velké Černoci u Žatce. V lodi visí korunový lustr s ozdobami z křišťálového skla z Harrachovských skláren v Krkonoších, na konci 19. století věnovaný pravoslavnou církví, která kostel tehdy užívala. Zvon z barokní lucerny byl během 1. světové války snesen pro válečné potřeby, dodnes zde visí jen samotné 1,5 m dlouhé srdce zvonu.
Kostel byl nákladně renovován v letech 1967 - 1977.
