Svatá Ludmila je jedním z hlavních předků českých panovníků i českých královen. Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Její život byl popsán v řadě legend o české historii v 9. a 10. století.

PRVNÍ ČESKÁ SVĚTICE

       Narodila se kolem roku 860 na knížecím dřevěném hradu Pšov nad soutokem Labe a Vltavy v Čechách, severně od Prahy. Hrad byl v 10. stol. přestavěn na kamenný a od 16. stol. stojí na jeho místě zámek Mělník. Zde, v pohanském prostředí, Ludmila vyrůstala jako dcera vladyky Slavibora. V historických pramenech je uváděna i pod jménem Lidmila. Ve velmi mladém věku (r.874-875) se provdala za Bořivoje I., Přemyslovského panovníka v západní části středních Čech.
       Bořivojova sestra byla provdána za velkomoravského knížete Svatopluka, kterého Bořivoj za bojů s Franky podporoval a od něj byl pozván na Velehrad v době, kdy tam po návratu z vězení v Bavorsku pobýval věrozvěst arcibiskup Metoděj. Uvádí se, že Ludmila byla pokřtěna buď přímo od sv. Metoděje nebo některého z jeho žáků. Byla vždy mírná a spravedlivá a brzy si osvojila křesťanské zásady, zvláště laskavost a štědrost k chudým.
       S Bořivojem snad měli tři syny a tři dcery, avšak ve známost vešli jen Spytihněv a Vratislav. Bořivoj vystavěl na Levém Hradci kostel zasvěcený sv. Klimentu. Ludmila prožívala starosti se svým mužem, s horlivostí se snažila žít podle evangelia a za vše se modlila. Ve snaze přiblížit se Kristu, stala se matkou chudých, světlem slepých a pomocnicí vdov i sirotků. Asi v roce 889 ovdověla a vládu v Čechách převzal její švagr velkomoravský kníže Svatopluk.
       Předpokládá se, že po smrti svého manžela neodešla do ústraní, jaký byl zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění, čímž se zasloužila o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí.
       Po skonu Svatopluka někdy v roce 894 nastoupil na knížecí stolec Spytihněv I. Ludmilin syn. V r. 895 odtrhl zemi od Velké Moravy. Obnovil pobořený pražský kostel, v němž pak byl pohřben. Druhý Ludmilin syn Vratislav se oženil s Drahomírou z knížecího rodu Stodoranů ze slovanské větve pohanských Luticů v Polabí. Její srdce se provdáním za křesťanského manžela neobrátilo, ani když s ním měla sedm dětí, 3 syny (Václava, Boleslava, Spytihněva) a 4 dcery (nejznámější je Přibyslava).
       Vratislav podobně jako jeho bratr odrážel útoky Maďarů, kteří byli hrozbou pro Čechy i Německo. Asi po r. 916 začal na Pražském hradě budovat kostel sv. Jiří, který nedokončil. Padl asi na výpravě proti Maďarům v únoru 921.
       Regentkou do Václavovy plnoletostí se stala kněžna Drahomíra, ale výchovu Václava a Boleslava svěřili velmoži jejich babičce Ludmile. Drahomíře se tento zásah do výchovy dotkl a hrálo roli i to, že nebyla nakloněna křesťanským zásadám. Dá se hovořit o střetu dvou vdov, z nichž mladší bojovala intrikami a starší modlitbou a křesťanskou láskou, v níž vychovávala pravého českého knížete od útlého dětství. Drahomíra žárlila na tchyni i pro oblibu, kterou Ludmila měla u lidu. Nepomohlo ani to, že se Ludmila stáhla na hradisko Tetín.
       Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska, se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat.
       Je pravděpodobné, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala o spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila pravděpodobně věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené
       Traduje se, že vrahové Tunna a Gomon, kteří sem z 15.na 16. září roku 921 přišli světici zardousit, byli poslaní Drahomírou. Mohlo jít i o iniciativu nespokojených pohanských velmožů z jejího okruhu. Vrazi použili k uškrcení oběti její vlastní závoj nebo šálu. Prolití krve, k němuž Ludmila byla pro Krista odhodlána, odmítli, zřejmě podle instrukcí, z obav, že by bylo důvodem k prohlášení za mučednici.
       U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.