Sladká Francie…
      Nudíte se? Je vám smutno? Chcete přijít na jiné myšlenky? Jeďte do Francie! S naším smíšeným sborem Gaudium je to vůbec nejlepší.
      Náš spací autobus s řidiči Markem a Jirkou měl namířeno do malého městečka Gerzat asi 150 kilometrů pod Lyonem. Jelo nás celkem třicet sedm. Vyrazili jsme v úterý vpodvečer. Spací autobus není moc pohodlný na sezení, leč možnost natáhnout se toto mírné nepohodlí zcela vyváží. Noc jsme tudíž strávili v postýlkách. Byla to příprava na pobyt v hrobě, to víte, autobusové postýlky nejsou žádné exkluzivní poležení. Já například jsem se o své autobusové lože dělila s Pavlínou, což byla výhra, neb Pavlínka je útlá, nemrská sebou a taky nechrápe.
      Na místo určení jsme se měli spolu s ostatními sbory dostavit kolem čtvrté hodiny odpolední, tudíž jsme měli dost času trénovat skladby při delší zastávce, a taky navštívit Lyon. Festival se konal letos už posedmé. V multifunkčním sále Le Gallion jsme se sešli se sbory francouzskými, jedním belgickým a taky jedním českým – to byl náš spřátelený sbor z Jirkova. Celkem nás bylo kolem tří stovek. Vyfasovali jsme všichni barevné klobouky, cedulku na krk a odjeli do hotelu. Hotel vlastně není hotel, ale seskupení malých domků. Já jsem bydlela v domečku pro osm obyvatel. Jelikož se courám a pořád někde fotím, zbyla na mě rozkládací pohovka v obytné místnosti. Na mě a na Věru, se kterou obvykle na takových zájezdech bydlím. Pohovka se nakonec ukázala býti velmi pohodlnou, jako bonus jsme s Věrou měly velkou šatní skříň, která v horním patře v ložnicích citelně chyběla. Takže z nouze byla nakonec ctnost.
      Slavnostní zahájení bylo tak trochu legrační, neb naše tlumočnice Dana, ač zpěvačka jednoho z francouzských sborů, vládla velmi slabým hláskem. Tlumočila, seč jí síly stačily, ale my jsme nic neslyšeli.
      Francouzi jsou hrdí patrioti. V kraji Auvergne, kde se koná festival, existují spolky, jež se snaží dodržovat tradice a mezi sebou soutěží, kdo lépe ty tradice dodržuje. Tradice se týká držtěk. Skopových drštek. Nevypraných skopových drštěk. Ty nám byly servírovány jako mimořádná lahůdka. Copak o to, na chuť nebyly špatné, jen ten všudypřítomný zápach skolil několik slabších jedinců. Já jsem svůj příděl krajové speciality snědla, jelikož když jsem v cizině, tak ochutnávám. Nebylo nás mnoho, co nalezli odvahu. Poté následovala večeře, na níž už nebylo nic mimořádného. Snad jen to, že se o nás všechny staral místní sbor, jak jsme posléze zjistili. Zatímco jsme se my ostatní družili, oni se starali o naše pohodlí, vyprahlá hrdla a hladové žaludky. Klobouk dolů.
      Princip takového festivalu spočívá v tom, že každý sbor má připravenou skladbu pro ostatní a pod vedením sbormistra dotyčného sboru se ji všichni ostatní naučí. Takže jsme secvičovali všichni sakumpikum celkem osm skladeb. Kromě toho jsme se účastnili koncertů s vlastním repertoárem. My jsme měli samostatný hodinový koncert ve čtvrtek v kostele Marsat a v sobotu v divadle Cornillon. V neděli pak koncert s ostatními sbory v sále Le Gallion, kde jsme zpívali secvičené skladby a každý sbor několik kousků ze svého repertoáru.
      V kostele před námi vystoupil jeden z francouzských sborů, v divadle pak sbor z Jirkova a Belgie. Belgičani, to byla kapitola sama pro sebe. Sbor se skládal z šedesáti chlápků, které jsme viděli neustále s půllitrem piva, jak hulákají jednu vypalovačku za druhou, dynamika veškerá žádná. Jejich koncert byl dost podobný, až na piva, ta zanechali v zákulisí. Proto nás mile překvapilo, když na závěr svého hlučného vystoupení zapěli sérii francouzských šansonů za klavírního doprovodu svého temperamentního sbormistra. Koncert v kostele byl…krásný. Moc se nám povedl a pro mě to byl koncert nejkrásnější, protože jsem ještě před krátkou dobou vůbec nedoufala, že budu účastníkem. Moje nadšení sdíleli zřejmě nejen diváci, ale i ostatní zpěváci, protože jsme museli přidávat a když jsme po občerstvení a přípitcích měli odjet, nikomu se nechtělo. Vrátili jsme se do kostela a zazpívali si sami pro sebe…
      V pátek jsme jeli na výlet. Navštívili jsme město Clermont – Ferrand a odpoledne stolovou horu Georgie. To bychom ovšem nebyli proslulým smíšeným sborem, abychom nezpívali, kam vlezeme. Všechny katedrály, kam jsme strčili nos, byly naše. Tyhle neplánované koncerty jsou nejlepší. Zpíváme si pro sebe a pro naši radost, je nám jedno, jestli máme publikum. Stejně tak jsme zpívali při zpáteční cestě v noci ve Vichy v prázdném amfiteátru a zahradním letohrádku. To stojíte, kolem vás vaši kamarádi, zpíváte celým srdcem a víte, že prožíváte ty nejhezčí chvíle. Život je krásný.
      Společný koncert je taky zážitek na celý život. Všichni jsme zpívali jak o život, sbormistři do svého výkonu dávali všechno, orchestr nadšením vyrovnával některé malé nedostatky a vládla všeobecná skvělá nálada. Utahaní jsme byli všichni, ale jakmile jsme začali zpívat, ohnutá ramena se narovnala a pohaslý zrak zaplál.
      Život sborový je život veselý. My si to umíme užít i ve chvílích zaslouženého volna. Už snídaně byly skvělé. Snídali jsme totiž v našich domcích. Jedna z nás (Milica – Milico díky!) se každé ráno obětovala a skočila do centrálního domku pro bagety, máslo a marmeládu. Druhá z nás (Bára – Báro díky!) uvařila senzační kafe, třetí pak (hlavně Věra i my ostatní – díky!) uvařila čaj a pak jsme svorně seděly, snídaly a užívaly si. Po všech koncertech a pozdní večeři, jež končila po půlnoci, jsme se sice odebrali do našich domků, leč většinou jsme se sešli v jednom z nich, kde pokračovalo zpívání a všeobecné veselení. Občas nás přepadly kamarádky z Jirkovského sboru a taky Belgičani. Pokud se dostavili Belgičani, neměli jsme šanci. Národ belgický je ještě hlučnější než národ německý, a to je tedy co říct.
      Poslední večer byl trochu komornější, neb náš sbor odjížděl poslední. S pořádajícím francouzským sborem jsme si naposledy zazpívali, dostali jsme od nich svačinu na cestu a rozloučili se. Naposledy jsme si udělali kolečko na parkovišti, což je specialita našeho milovaného řidiče Marka. Jezdíme totiž každý kruhový objezd několikrát, blikáme, zpíváme a všeobecně se radujeme. Taky na parkovišti před sálem Marek vystřihl pokaždé smělé kreace, než zaparkoval. Letos jsme trhli sborový rekord – jeden kruháč jsme dali desetkrát! Co vám mám povídat; užila jsem si a pevně doufám, že s naším smíšeným sborem budu ještě hodně let. Milý můj sbore, děkuju…