ZPĚT na koncerty v kostele
Historie
Husova sboru Církve československé husitské
a skladatelů České mše Vánoční a Českých pašijí
Z historie Husova sboru
Husův sbor v Praze 7 - Holešovicích Církve československé husitské byl postaven v letech 1927 - 1937 pod vedením architekta Františka Kubelky. Nachází se ve vnitrobloku domu s číslem 3 ve Farského ulici u Strossmayerova náměstí. V podzemních prostorách sboru se nachází kolumbárium.
Spoluzakladatelem Církve československé husitské a její vůdčí ideovou osobností byl český římskokatolický reformistický kněz teolog, duchovní, biskup a první patriarcha ThDr. Karel Farský (nar. 26. července 1880, Škodějov – zemřel 12. června 1927, Praha)
Poznámka o skladatelích:
Kašpar Bohumil, varhaník a organizátor hudebního dění,
narozen 5. 10. 1870, Holice, zemřel 11. 4. 1924, Praha-Smíchov.
Pocházel z rodiny hudebníka, jeho otec působil jako učitel a ředitel kůru v Holicích. Hudebně se začal profilovat již v dětských letech ve svém rodišti u kapelníka Čeňka Holuba. V hudebním vzdělání pak dále pokračoval v Praze, kde navštěvoval hodiny u skladatele Vítězslava Nováka a varhaníka Eduarda Treglera. Po vojenské službě se stal prvním flétistou u opery v Krájově v Rumunsku. V této době založil „Jednotu hudebních stavů“, jejímž se stal čestným členem pro získané zásluhy. Byl mimořádným posluchačem universitním na fakultě filosofické. Po profesní stránce se rozhodl následovat svého otce a roku 1893 přijal místo ředitele kůru v Dašicích u Pardubic. Působil také jako učitel zpěvu v Praze 1. Mimoto v roce 1896 založil Jednotu českoslovanských ředitelů kůru, ze které později vznikla Jednota hudebních stavů (1909).
Psal odborné články do časopisů Dalibor, Cyril, Národní listy apod.
Byl ředitelem kůru v Dobrovici, v Slaném a od r. 1907 byl regenschori při basilice smíchovské a učitelem zpěvu na gymnasiu v Truhlářské ulici v Praze. Byl členem výboru hudebného odboru „Umělecké Besedy“, „Obecní jednoty Cyrillské“ a jednatelem „Jednoty hudebních stavů“.
Komponoval církevní skladby (např. Mše D dur, Responsoria, „Obřady svatého týdne“, „České pašije“, na Květnou neděli a Velký pátek, „Responsoria“, Nešpory a jiné). Je také autorem školy pro flétnu, pikolu, harmonium, klarinet a lesní roh.
Jakub Jan Ryba,
narozen 26. října 1765, Přeštice – zemřel 8. dubna 1815 Voltuš, u Rožmitálu pod Třemšínem.
Byl to český hudební skladatel přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je Česká mše vánoční.
Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavír a učil se na housle a varhany. Od roku 1780 studoval s pomocí svého strýce v Praze piaristické gymnázium, po jeho ukončení v roce 1785 studoval filozofii. Získal značný rozhled a vzdělání (kromě češtiny a samozřejmé němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky). Byl přívržencem osvícenské ideologie. Po pěti letech jej otec, který byl podučitelem v Přešticích, povolal do Nepomuku, kde se uvolnilo místo učitelského pomocníka. J. J. Ryba toto místo ale nedostal. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku a od roku 1788 až do smrti působil jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem.
Byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm. Jedním z jeho synů byl i významný český oftalmolog prof. Josef Arnošt Ryba (1795–1856).
Později žil a skládal v bídě – místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu.
V roce 1815 odešel 8. dubna ráno směrem k Voltuši, kde měl pod kopcem Štěrbina schůzku s intelektuálem Nicholausem Riessem. Tento politický emigrant původem z Porýní se v Rožmitále usadil po okupaci Porýní Napoleonem (po roce 1800). Riess ho na dohodnutém místě nalezl ještě živého, avšak umírajícího, s krčními tepnami podřezanými břitvou. Jako sebevrah byl Ryba pochován bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově, teprve po čtyřiceti letech spočinul na rožmitálském hřbitově. Jeho čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění (trpěl zlatou žilou), neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným a také ve vlivu stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí (Ryba patřil mezi vášnivé čtenáře Seneky).
Ryba byl autorem celkem zhruba 1300 kompozic různého rozsahu a nejrůznějších forem, z nichž dalekosáhle převažovala duchovní hudba (součást katolické liturgie, na latinské, v malé míře také na české texty). Z tohoto předpokládaného počtu se jich dochovala jen část. Stylově vychází Rybova ranější tvorba z principů raného klasicismu s převahou homofonie.