Cesta na sever
(květen 2014)
Celý rok jsme plánovali a těšili se. Čekala nás daleká cesta do Dánska. Náš smíšený sbor v loňském roce hostil dva dánské sbory a ty nás na oplátku pozvaly k nim, do země Vikingů.
Náš sbor Gaudium Praha je prostě skvělý. V jeho řadách jsou dokonalí plánovači a zkušení cestovatelé, co prostě umějí vymyslet všechno tak, aby to bylo úplně nejvíc nejlepší. Navíc tito sboroví kamarádi oplývají - na rozdíl ode mě - znalostmi cizích jazyků, takže je pro ně brnkačka dopisovat si se spřátelenými sbory po celém světě! Proto se neobávám ničeho a těším se na každý výlet se svými lépe vybavenými kamarády. Jako bonus jsme měli senzační doprovod – Barboru, co byla kulturní atašé na severu a je prostě jedinečná! Je moudrá, umí severské jazyky a je s ní velká legrace!
Na cestu jsme se vydali v sobotu na počátku května. V osm ráno přijel autobus, řízený dvěma skvělými řidiči a kamarády Markem a Jirkou, co s naším sborem jezdí určitě stejně rádi jako my s nimi. Já jsem jako vždycky seděla v zadní části autobusu a se mnou moji milí žumpaři (kdo z čtenářstva neví – žumpaři jsme my, co spolu chodíme po zkoušce do baru zvaného Žumpa). Pod heslem – zadek je daleko od sbormistrů – oddáváme se slastnému pocitu, že nejsme pod kontrolou. Leč naše sbormistryně je kontrolorkou laskavou a ráda chodí k nám dozadu na kus řeči a doušek povzbuzujícího nápoje. I my jsme rádi, když k nám zavítá, protože je s ní legrace a ještě nám přinese nejnovější zprávy z přední části autobusu.
Počasí bylo sice trochu ubrečené, ale to nám nevadilo. Odpoledne jsme dorazili do cíle prvního dne – německého hanzovního města Lubecku. Tam jsme měli zajištěný nocleh v hostelu. Lubeck je moc pěkné město. Prohlédli jsme si starobylé centrum a hledali nějakou sympatickou hospůdku. Několik z nás zakotvilo v baru na nábřeží, kde kromě tří štamgastů nikdo nebyl a Čecha tam nikdy neviděli. Taky si mysleli, že jsme Holanďani!
Na výletě s Gaudiem je nejlepší první den. Máme totiž všechno před sebou a trable všedního života se zdají být daleko, předaleko. Mě, přiznám se, trochu zmohla nostalgie a ten první společný večer jsem své kamarády zradila a šla si lehnout dřív, než je u žumpaře obvyklé. Dodnes mě to mrzí. Zde musím čtenářstvo ubezpečit, že další večery jsem už nedala nostalgii šanci a zůstala po boku svých kamarádů do vítězného konce! Spát přece můžu doma.
V neděli nás čekal přejezd celého Dánska až na samý jeho konec. Tam v městečku Hjorringu žije první spřátelený sbor. Ovšem než jsme k nim dorazili, museli jsme jako správní cestovatelé učinit několik kulturních zastávek. Městečko Ribe nás nadchlo a ne nadarmo se povídá, že je to nejhezčí dánské městečko. Vylezli jsme i na věž, abychom se podívali na křivolaké uličky pěkně svrchu.
V městě Silkeborgu jsme se podívali do muzea a večer jsme se setkali v Hjorringu s dánskými kamarády. Ti si nás rozebrali a odvezli do svých domovů. O Dánech je známo, že jsou velmi kultivovaní a mají vytříbený vkus. Můžu jen potvrdit! Bungalov, v němž jsem našla s kamarádkou Luckou dočasný domov a nocleh na dvě noci, byl jedním slovem dokonalý. Tak dokonalý, že jsem se neodvážila nafotit tu krásu. Ten večer se všude v Dánsku zapalovaly svíčky na počest konce druhé světové války. I u našich hostitelů hořely svíce na krásně prostřeném stole, plném dánských dobrot.
Pondělní počasí se umoudřilo, a tak jsme si mohli užít exkurzi po dánských drsných plážích. Pobřeží pohyblivých písků v nás zanechalo hluboký dojem. Představte si, že moře každý rok ukrojí dva metry pevniny! Našli jsme opuštěné domky, jejichž zkáza je neodvratná, silnici, končící ve vzduchu…
Ovšem piknik na břehu moře s našimi novými kamarády byl povedený a stejně tak odpolední káva s koláči v muzeu pohyblivých písků. Dánové jsou skvělí hostitelé!
Odpoledne jsme zpívali v denním stacionáři a večer nás čekal koncert v největším kostele v Hjoringu.
V úterý ráno jsme se s našimi prvními hostiteli rozloučili a vyrazili na dlouhou cestu do městečka Ramlose. Od rána pršelo, ale když jsme se zastavili v malém městečku Jellingu, abychom se podívali na krásný kostel mezi dvěma pahorky – památkou UNESCO – zázrakem se vyčasilo. Moc se mi líbí dánské hřbitovy. Stejně jako umí Dánové budovat své krásné domovy, umí si postavit i krásné hroby. Zatím nejhezčí, jaké jsem kde viděla. Taky musím vyzdvihnout jejich pozornost vůči tělesným potřebám nás poutníků. Všude jsou záchody a jsou čisté! A zadarmo! Taky jejich kostely jsou vlídné a vytápěné. Netřeba dodávat, že jsme při každé návštěvě v kostelích zazpívali jen tak pro sebe a pro náhodné posluchače. To mám na našich sborových výpravách nejradši. Být uprostřed kamarádů a zpívat. Jen tak, pro radost. Já při tom zpívání vždycky myslím na ty naše kamarády, kteří s námi už nejsou…
V Odense jsme měli delší zastávku, abychom si mohli pořádně prohlédnout rodné město H. Ch. Andersena. Taky jsme nabrali naši kamarádku Hanku, která za námi přiletěla letadlem. V Kodani jsme přibrali ještě další tři cestovatelky, včetně naší klavíristky Jitky. Konečně jsme byli kompletní!
Dánsko je ostrovní zemí. Z ostrova Fyn, kde leží Odense, jsme na ostrov Sjaelland, kde leží nejen Kodaň, ale i cíl úterní pouti Ramlose, přejeli suchou nohou – tedy suchými koly – po dlooouhém mostě. Byl to zvláštní pocit přejíždět vysoko nad mořem z jednoho kousku země na druhý…
Druhý dánský sbor nás v Ramlose večer přivítal s nadšením. Nechyběly ani vlajky - z jedné strany dánské, z druhé české. Rozjeli jsme se do rodin. Bydlela jsem s Markétkou a Bárou na statku, který nás naprosto okouzlil, stejně jako naši hostitelé. Iben a Per si zrekonstruovali rozlehlý statek uprostřed polí a luk a my se ocitly v jiném světě. Iben má moc pěkného koníčka; vyrábí likéry, a to úplně ze všeho! Ochutnávali jsme a bylo nám s ní i jejím manželem moc dobře. Já jsem navíc získala po obě noci příjemné spolunocležníky – kočku a kocoura. Připadala jsem si jako doma.
Naši druzí dánští kamarádi nás pozvali na prohlídku Hamletova hradu v Helsingoru a taky do námořnického muzea. No a večer jsme měli koncert ve vytápěném (jak jinak) kostele. Po koncertu byla společná večeře a zpívání. Poslední noc u našich milých Dánů byla krátká – museli jsme přece ochutnat zbytek všech likérů!
Ve čtvrtek ráno jsme se rozloučili a odjeli do městečka Roskilde. Tam jsme měli zajištěný hotel na poslední dvě noci. Cestou jsme se prošli v krásných zahradách zámku Frederiksborg.
Roskilde je zajímavé město s muzeem Vikingů a krásnou katedrálou. Po ubytování většina z nás odjela do Louisiany – světoznámé dánské galerie moderního umění. Já jsem byla v Dánsku jako malá s rodiči a právě Louisiana ve mně zanechala nesmazatelný dojem. Už jako dítě jsem evidentně měla smysl pro krásu, protože stejný dojem na mě Louisiana udělala i po letech. To se nedá popsat, to se prostě musí vidět! Jen mě mrzí, že v Louisianě není žádný český umělec, například práce mého syna by tam určitě našly důstojné místo!
Noc byla sice deštivá, leč mladá, a tak jsme se my, co se nám nechtělo ještě spát, uchýlili pod vlídnou střechu našeho autobusu. Netušili jsme totiž, že naše magnetické klíče otevírají nejen pokoje, ale i místnost, kde se snídá!
V pátek nás čekalo dánské hlavní město Kodaň. Prohlédli jsme si ho z paluby lodě, což byl naprosto geniální nápad. Přes hodinu trvala plavba a počasí bylo příjemné. Pak jsme si Kodaň ještě prohlédli pěšky a odpoledne jsme vyrazili k městečku Ringstedu, kde jsme měli večer poslední koncert s třetím dánským sborem.
Moderní kostel byl plný, včetně zástupců radnice a našeho konzulátu! Koncert se moc povedl. Po společném posezení s dánským sborem jsme odjeli do hotelu, kde jsme použili naše magnetické klíče a do hluboké noci zpívali v jídelně hotelu. Bylo nám moc hezky, ale taky smutno, že dánská cesta našeho sboru je u konce…
No a v sobotu jsme se nalodili na trajekt a celý den cestovali k domovu…
Naše cesta na sever skončila. Byla to cesta krásná, plná hudby a přátelství, poznávání a inspirace.
Chtěla bych vám všem, moji milí, poděkovat. Bez vás by můj život byl chudší a já si vážím všech chvil, co můžu být s vámi.
Děkuju…
Zuzana Zajícová - Zdroj:
Zajicova.BigBLOGER.lidovky.CZ