(sestavil B.Maslowski)
       Ostrá brána se nachází v centru Vilniusu (Wilno), hlavního města Litvy (Lietuva, Lithuania)!
       “Ostrá brána” (litevsky Aušrou vartai, tedy brána rozbřesku) byla částí městských hradeb a je v současnosti jedinou dochovanou částí. Říkalo se jí “ostrá” podle jižního předměstí, k němuž vedla a které se nazývalo Ostrý konec. Brána byla postavena na začátku 16. století v pozdně gotickém stylu. Tehdy bývalo zvykem na vnitřní stranu městských brán umísťovat svaté obrazy. Někdy počátkem 17. století byl na bránu umístěn obraz Madony, který se velmi rychle stal předmětem kultu - obraz Panny Marie, Matky Milosrdenství (lat. Misericordiae). Asi u půl století později byla zevnitř k bráně přistavena dřevěna kaple, do níž byl obraz zavěšen a poté co shořela v r. 1715 (obraz naštěstí přežil) nová kamenná kaple, která stojí dodnes a obraz je v ní k vidění.
       Na zeď kaple byl po napoleonských válkách přidán nápis: " Matko milosrdenství, pod Tvou ochranu se utíkáme" v polštině. V roce 1864, po porážce protiruského tzv. lednového povstání, městské úřady vyměnily polský nápis za latinský, aby zbytečně nedráždil ruskou vrchnost. Poté, co ve 20.století Wilno připadlo samostatnému Polsku, polské národovecké hnutí se postaralo, aby byl nápis opět v polštině - v r. 1930. No a od r. 1939 je nápis pochopitelně zase latinský. Na galerii v prvním patře je tento obraz vidět. Milosrdná Maria se stala patronkou, útočištěm a útěchou obyvatel Wilna ve všech pohnutých dobách až do dvacátého století – jakože jich město zažilo nepočítaně. Podobně jako v jiných případech, je jí přičítána řada zázraků, které jsou pečlivě zaznamenány. Už v 16. století vznikla tradice, kdy se lidé často spontánně večer shromažďovali u Ostré brány a zpívali.
       Není se rozhodně co divit, že obraz lidi fascinoval - je nádherný. Madona je bez děťátka, ruce zkřížené na prsou, hlava lehce pochýlená na stranu, oči trochu přivřené...samozřejmě ji museli naložit do zlata a časem ho jen přibývalo, bez toho by to asi nešlo. V roce 1927 se tu konala tzv. "korunovace obrazu", kterého se účastnila celá polská špička politická i církevní. Ještě že je to Matka Boží milosrdná, tak jim to snad odpustí.
       Jako měl pro naši kulturu značný význam skladatel Bedřich Smetana, pak v Polsku v té době to byl Stanisław Moniuszko. Narodil se roku 1819 v okolí Minsku, města dnes ležícího v Bělorusku, které v době jeho působení, spolu s dnešním Polskem a Litvou, náležely do ruské carské říše. Odtud pochází, že tento romantický, polsko - patriotický skladatel, je považován i v těchto zemích i za jejich národního skladatele.
       Po požáru v r. 1715 otcové karmelitáni, kteří měli kapli a obraz na starosti, zavedli pravidelný zpěv litanií v kapli, které později začal doprovázet orchestr. Moniuszko měl k městu a speciálně ke kultu Milosrdné Matky silný vztah. Už samotným důvodem, proč si Wilno zvolil za své působiště, byly vřelé city, které choval v jisté Alexandře Millerové. V roce 1839 si s ní u obrazu Milosrdné Matky vyměnil prstýnky. Ale svatba se konala až o tři roky později, kdy se Moniuszko vrátil z Berlína, kde studoval hudbu. To mu bylo 21 let a musel se začít pořádně ohánět, aby zajistil zvětšující se rodinu. Kromě práce varhaníka a soukromých lekcí na klavír mu zbyl čas na skládání duchovní hudby, která se pak hrála v Ostré bráně a jiných kostelech ve městě (Moniuszko pobýval ve Wilně celých osmnáct let). Složil celkem čtyři ostrobranské litanie.
       Moniuszko byl při skládání Litanií kriticky omezen možnostmi a schopnostmi hudebníků – zejména orchestru – které měl k dispozici. Muselo to být “hratelné” a “zpívatelné”, čemuž věnoval velkou pozornost – a dostal za to taky svoje své od soudobé kritiky. Zachoval se jeho dopis příteli, v němž píše ironicky: Orchestr je velmi nekompletní. Po fagotu neucítíš ani vůni, hoboj je jeden...druhý klarinet je tak falešný, že bych byl raději, aby taky neexistoval. Lesní rohy arcislabé, trubky ještě slabší, za to pozoun hřmí za všechny. Tympány jsou výborné, ale nemáme tympánistu. Takže jak dělám koncerty? Především píši výlučně pro náš orchestr, znám tato nebezpečí a opatrně plachtím, zatím se to nějak daří. Z toho si udělej obrázek o velikosti mého génia!
       Dnešní pohled na Litanie je samozřejmě podobným úvahám vzdálený. Na jednu stranu můžeme je vnímat prostě jako pěkné a dobře poslouchatelné kousky hudby romantického střihu. Ale myslím že nejvíce nás může obohatit, budeme-li vnímat postoj samotného skladatele k tomuto dílu - pro Moniuszka, silně citově vázaného na Ostrou bránu, to byly vysoce osobní reflexe a modlitby. Je to vlastně hudebně rozvinutá forma litanií - tedy prosebných modliteb - a Moniuszko zde formou kantáty pěkně spojil umělecký i duchovní aspekt. Udělal vlastně něco takového, jako ti lidé, kteří už pár staletí chodí k Ostré bráně zpívat.

       Na závěr ještě jeden skutečný příběh. Stalo se kdysi ve Wilně, že chůva držící v náručí chlapečka se vyklonila z okna vysoké budovy a on jí vypadl. I přes snahu lékaře se dlouho nemohl probrat z bezvědomí. Zoufalá matka zaslíbila jeho život Panně Marii. Po nějaké době se stal zázrak, chlapec se nejen probral, ale nakonec úplně uzdravil. Po letech, když už byl dospělý, tuto událost popsal takto (překládám doslova bez veršování):

       Svatá Panno, co Jasnou bráníš Czestochovu
       A v Ostré svítíš Bráně! Ty co zámek a hrad
       Novohradský chráníš s jeho věrným lidem
       Tak jako mně dítě jsi ke zdraví navrátila zázrakem
       (Kdy plačící matkou, do Tvé péče
       obětován, mrtvá jsem otevřel víčka
       a hned jsem mohl pěšky k Tvé svatyně prahu
       jít za navrácený život poděkovat Bohu),
       tak nás vrátíš zázrakem do lůna Vlasti.

             Adam Mickiewicz, Pan Tadeusz, 1. kniha.

             Trocha historie:
       “Vilnius” je v polštině zcela cizí slovo. Nikdo mu v Polsku neřekne jinak než Wilno a je pokládáno (do určité míry asi právem) za staré polské město a jednu z kolébek polské kultury. Je to například rodiště Mickieviče, který jej a Litvu později teskně opěvoval, Moniuszko tam prožil svoje krásná mladá léta, a tak dále.
       V Moniuszkově době a ještě dlouho potom to bylo v podstatě polské město se silnou německou a židovskou menšinou, spravované nenáviděnou ruskou vrchností (připomeňme že Polsko bylo tehdy rozdělené mezi Rusko, Prusko a Rakousko, přičemž Vilnius byl samozřejmě v ruském záboru).
       Polsko-litevská unie začala zhruba nástupem na trůn Vladislava Jagellonského (vítěze od Grunwaldu) a v různých podobách vydržela až do rozebrání Polska (a Litvy) koncem 18. století. Jagellonci byla původem litevská dynastie, ale to bylo ještě dávno před vznikem pojmu národního státu, takže jakmile se stali polskými králi, starali se hlavně o svou korunní zemi.
       Z hlediska vzdělanosti, kultury a různých civilizačních výdobytků se v Evropě všechno šířilo převážně ze západu a z jihu, v případě Litvy (a aspoň části Ukrajiny) přes Polsko. Takže Poláci v soustátí hráli první housle a hodně Litevců z vyšších vrstev se popolštilo. Národní uvědomění dorazilo na Litvu později.
       Dobytí Vilniusu polským maršálem a politikem Pilsudským v r. 1920 měli Litevci Polákům za zlé (a dodnes o tom vedou spory) - protože Rusové nakonec umožnili vznik samostatné Litvy mezi oběma válkami a Poláci tedy z pohledu Litevců připravili Litvu o jejich hlavní město.
       Po 1. světové válce Pilsudski vedl o Wilno tuhé boje s bolševiky a uspěl - město bylo součástí nově vzniklého Polska až do roku 1939, kdy bylo Polsko napadeno současně Hilterem a Stalinem a poraženo. Po porážce Polska v r.1939 Rusové Vilnius Litvě vrátili, načež pak o rok později zabrali celou Litvu.
       Po válce bylo polské a německé obyvatelstvo v podstatě odsunuto, nicméně Vilno - Vilnius je dodnes centrem kulturního života polské menšiny a bohužel vztahy mezi Poláky a Litevci nejsou dodnes právě vždy srdečné.
       Ve Vilniusu žije také litevský skladatel a sbormistr prof.Vytautas Miskinis (foto z roku 2004). Vyučuje na zdejší hudební škole.