Pražská Loreta je pozoruhodnou barokní památkou, poutním místem s bohatou historií. Široké průčelí s hodinovou věží, z níž každou hodinu zaznívají tóny unikátní loretánské zvonkohry. Zvonkohra se poprvé rozezněla 15. srpna 1695 a v současnosti se můžeme každou hodinu zaposlouchat do jejích tónů. Jedná se o největší zvonkohru, kterou sestavil v roce 1694 hodinář Petr Neumann ze třiceti zvonů a zvonků ulitých v Amsterdamu a umístil do průčelí na hodinové věži.
         Teprve projdeme-li průčelní budovou, ocitneme se totiž u samotné "lorety" - tedy vlastní Loretánské kaple, tzv. Santa Casy - Svaté Chýše. Je to kopie nazaretského "svatého domku", který je uctíván v italském Loretu jako místo, v němž došlo k zázraku Vtělení.
         V ose nádvoří, za loretánskou kaplí, je možno prohlédnout poutní kostel Narození Páně - jeden z nejkrásnějších zachovaných rokokových interiérů v Praze. Stavba kostela začala v roce 1626 a byl vysvěcen 25. března 1631.
         V areálu je také prostor pro klenotnici, kde je vystavena podstatná část proslulého Loretánského pokladu. Vedle pokladu při katedrále sv. Víta jde o nejcennější chrámový poklad v republice. Vévodí mu Diamantová monstrance, zvaná též Pražské slunce, zhotovená na konci 17. století ve Vídni s použitím neuvěřitelných 6 222 diamantů.
         Svatá Wilgefortis (česky Starosta, německy Kümmernis) byla podle legendy křesťanská světice; pravděpodobně jde ale o smyšlenou postavu. Původem je to portugalská "světice", ale její legenda byla šířena hlavně v Nizozemí. Její zobrazení je velmi neobvyklé: bývá zobrazována jako ukřižovaná dívka s plnovousem.
         Podle legendy šlo o dívku, kterou chtěl její otec proti její vůli provdat za krutého pohanského vládce. Aby této svatbě zabránila, vymodlila si hustý plnovous. Pohan od svatby ustoupil, otec ji ovšem kvůli tomu nechal ukřižovat. Svatá Wilgefortis, je přímluvkyní neprávem odsouzených, jimž dává na obrazech svou přízeň najevo pomocí střevíce, který jí po jejím ukřižování sklouzne z nohy.

Svatá Starosta

Kruchta s varhanami

Pražské slunce

         Loretou neboli Svatou chýší (Santa Casa) se míní malý domek, v němž podle legendy bydlela v Nazaretu Svatá rodina.

Oltář v chýši

Detail nástěnné malby podle originálu

         V roce 1291 (těsně před vpádem Saracénů do Nazaretu) byla prý chýše zázračně zachráněna z rukou nevěřících: nadnášena anděly odletěla do Dalmácie, odkud se přemístila do Itálie nedaleko Ankony, do vavřínového lesa paní Laurety (laurus = vavřín). Od té doby byla tato chýše zvána dům Lauretin, z čehož vznikl název Loreto. Po několika měsících se chýše z háje vznesla a snesla se na nedaleký pahorek, kde stojí dodnes. Nad domkem založil papež Pius II. v roce 1461 chrám, ve kterém byl domek uchováván jako relikvie. Byl velmi uctíván a v barokní době se jeho napodobeniny stavěly po celém katolickém světě. Domek mívá obdélný půdorys a je průchozí (vchody jsou v západní polovině obou delších stran).

Svatá chýše

Přenesení svaté chýše

Král David

         Historie Lorety je často velmi pohnutá a zahrnuje nejen vrchol baroka v Praze, ale uchovala nám i stopy duchovního života církve u nás. O Loretu i o poutníky od založení místa pečují řeholníci Řádu menších bratří kapucínů - Provincie kapucínů v ČR (OFMCap.), jejichž klášter s kostelem P. Marie Andělské je v sousedství.